Velký teolog 20. století Karl Rahner řekl, že křesťan budoucnosti bude mystikem nebo nebude vůbec, přičemž také vysvětlil, že pod tím záhadným pojmem „mystik“ myslí někoho, kdo má reálnou zkušenost Boha. A když jsme k sobě upřímní: není to právě to, po čem všichni toužíme? Nechceme my křesťané, lidé 21. století, mnohem více než cokoli jiného (včetně různých předpisů, teologických pojednání, morálních učení) mít zkušenost se živým Bohem? Pozitivní odpovědi na tuto otázkou nahrávají mnohé rozhovory v duchovním doprovázení, kde doprovázené osoby vyjadřují explicitně toto přání, nebo také indikaci rostoucí účastí na duchovních cvičeních. Nicméně i pro „průměrného“ křesťana, který nejezdí na duchovní cvičení a s největší pravděpodobností není duchovně doprovázen, platí, že touží mít osobní zkušenost s živým Bohem. Jak ho tedy najít? Jak ho zakusit?
Tato aplikace podporuje modlitbu examenu, tedy modlitbu, která systematicky učí hledat a nacházet Boha v našem životě. Bůh je skutečně přítomný v běžném životě. Jak ho najít, jak s ním komunikovat? Examen nabízí právě tuto možnost: naučí člověka, jak se naladit na „vlny“, na kterých vysílá Bůh. Naučí vidět a zakoušet Boží přítomnost a jeho lásku v běžném životě, a navíc nám pomůže vidět a rozumět, k čemu mě Bůh volá – kým se mám pro něho stát. Jeho komunikace s člověkem probíhá většinou v jiném jazyce, než na jaký jsme my běžně zvyklí. Mluví v druhém člověku, v událostech dne, historii, ale působí také v našem nitru a mluví pomocí hlubokých tužeb, která nám vkládá do srdce. Tyto je ale potřeba naučit se odlišovat od běžných emocí, způsobených biologickými procesy.
Ignaciánský examen není klasické zpytování svědomí (jako příprava na svátost smíření), nejedná se o „cvičení z morálky”. Cílem rozhodně není pouhé dívání se na „špatné“ skutky či myšlenky a rozlišování mezi „dobrým“ a „špatným“ – toto je přístup Starého Zákona. Od křesťana se ale čeká mnohem víc. Ignaciánské rozlišování není jenom mezi „dobrým“ a „špatným“, ale hlavně mezi „dobrým“ a „lepším“. Jsme tedy povoláni k tomu, abychom v každodenních zkušenostech nevolili jenom mezi dobrým a špatným, ale hledali to, co nás „více“ a „lépe“ přivádí k Bohu, a tedy i k duchovní svobodě a radosti v životě.
Ignaciánský examen se nemůže ale redukovat ani na rozlišování mezi dobrým a lepším. Je to také systematický zácvik do vnímání Boží přítomnosti v běžném dni, v událostech a lidech kolem mě, a ve mně samotném. Boží království, samotný Kristus, není jenom abstrakce, která nás čeká někde tam („v nebi“) po smrti. Boží království je přítomné již tady a teď, Kristus je i v nás a pokud chceme mít opravdu zkušenost s živým Kristem, musíme najít přístup do našeho nitra. Toto nenastane ze dne na den, nicméně denní examen je výbornou pomůckou na této cestě. Nejedná se o psychoanalýzu, pouhé zabývání se nevědomím, účtovaní s vlastními stinnými stránkami nebo optimalizaci sebe sama. Mnohem spíše je to postupné učení se dívat se na události běžného dne a vnitřních reakcí na ně a hledání Boží přítomnosti v nich.
I přes různorodost nabízených examenů, všechny mají společnou základní logiku:
Bůh a já: na začátku každého examenu vědomě vstupuji do Boží přítomnosti. Toto uvedení je zároveň implicitním uznáním mé absolutní existenční závislosti na Stvořiteli a vzdáním díků za mé samotné bytí. Právě v dobách různých krizí je uvědomění si této radikální závislosti velmi důležité, protože dokáže pomoct s relativizací problémů, které se v některých momentech zdají absolutní.
Bůh přítomný ve zkušenosti mého dne: všimnu si jedné nebo dvou události, kde byl Bůh zvláštním způsobem přítomný v mém dni. Znovu prožiji tento okamžik, nejen intelektuálně, ale i emocionálně. Pak vzdávám Bohu díky.
Procházím zkušenosti a zážitky dnešního dne: pamatuji, že se nejedná o „morální účetnictví“. Nehledám a nezkoumám primárně to, kde jsem udělal chybu, ale mnohem spíše vedu dialog s Bohem, ve kterém se ho ptám, jakou osobu ze mě chtěl a chce mít, k čemu mě volá.
Podívám se na zítřejší den a prosím o Boží pomoc a sílu právě v té oblasti, v tom postoji a vnitřní dynamice, kde jsem dnes (a v posledních dnech) objevil „problém”.
Tato aplikace se snaží především o praktickou pomoc při denní modlitbě ignaciánského examenu. Snaží se o maximální jednoduchost, jak ve struktuře, tak použití výrazových prostředků i za cenu rizika určitých „teologických zkratek“. Jako příklad můžeme uvést použití slova „Bůh“ a pak „duchovní svoboda“.
I když Bůh vždy „působí“ jako Trojice, v této aplikaci se pro zjednodušení používá explicitně jenom generické označení „Bůh“. Striktně řečeno, žádné osobní povolání, ke kterému je člověk volán neexistuje bez Ježíše Krista. Podobně žádná lidská odpověď na toto volání se neobejde bez osoby Krista, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem (1Tim 2,5 a 1Kor 8,5-6). Každé lidské povolání je obsaženo v osobě Ježíše Krista. Důsledkem tohoto tvrzení je možnost mluvit o „mém Kristu“ (můj vnitřní Kristus) nejen jako projev osobní zbožnosti, ale jako výraz hluboké teologické pravdy: je to ta dimenze Boha, která mě singulárním způsobem oslovuje, která mě povolává, která mi dává identitu, která tvoří mé „já“.
Duchovní svoboda: v jednotlivých examenech se mluví o duchovní svobodě jako o „duchovním a emočním zdraví“, což může evokovat redukovanou vizi vnitřní svobody chápanou spíše jako mentální rovnováhu. Nicméně všude se implicitně předpokládá koncept duchovní svobody jako důsledek základního (konstitutivního) zaměření člověka na vztah s Bohem, tedy dimenzi samotné lidské přirozenosti. Tento vztah je realizován prostřednictvím Ducha Svatého, kterého nám Bůh poslal do srdce a který volá „Abba, Otče.“ (Gal 4,6).
Uživatel této aplikace sám brzy vytuší, že má před sebou texty s praktickým zaměřením, které vyrostlo z teologických i duchovních předpokladů, jenž již ale v textu samotném nejsou explicitně zmíněny.
