Od roku 1995 žiji a pracuji v Centru Aletti v Olomouci, kde společně s ostatními jezuity a našimi spolupracovníky naplňujeme poslání tohoto apoštolského díla Tovaryšstva. Zkušenost společného života s mnoha lidmi, kteří sem přicházejí, mne učí vnímat potřeby dialogu ve společnosti mimo obvyklé struktury. Jsme studijním domem, který nabízí podíl na rozvíjení teologického a duchovního dědictví otce Tomáše Špidlíka. Dávám duchovní cvičení, doprovázím osobně mladé lidi, kněze, zasvěcené osoby i manželské páry na jejich cestě s Bohem. Učím na teologické fakultě v Olomouci a jsem zapojen do různých aktivit v akademické sféře. Věnuji se práci v jezuitském nakladatelství Refugium, přednáškám, psaní knih a formaci. Zabývám se ekumenismem, především s křesťanským Východem. V České republice jsem národním ředitelem Celosvětové sítě modlitby s papežem (Apoštolát modlitby).
V době komunismu, když jsem uvažoval o svém duchovním povolání, jsem poznal, jak je důležité mít přátele, na které je možno se spolehnout. Poznal jsem je v jednotlivých otcích, s nimiž jsem přišel do styku. Když jsem poznal, že mne Bůh volá ke kněžství, byl jsem si vědom toho, že bez širšího zázemí je člověk vystaven rizikům, která neumí zvládnout sám. A navíc mne vždy provázela myšlenka na misijní práci a apoštolát. Přináší možnost utvářet svůj životní styl uprostřed světa a hledat dobro, které je ve světě. Určitě je obdivuhodný život mnichů, kteří se snaží svým životem na jednom místě snést nebe na zem do svého kláštera a učinit jej oázou uprostřed světa. Rozhodně jsou důležití řeholníci, kteří ve svém klášteře „nabijí své baterky“, aby mohli lidem předat něco užitečného a poté se vrátit domů k modlitbě a společnému životu. Nepochybně je záslužná práce tisíce kněží, kteří jako dělníci udělují svátosti, vyučují, spravují farnost, vytvářejí společenství, podporují lásku k bližnímu a charitu. Když potká mnich mnicha, pozdraví se: „Pamatuj na smrt.“ A je to silný pozdrav, než odejdou do svého mlčení. Dominikán pozdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ A to, co připravil jako moudrost křesťanského učení v tichu svého kláštera, předá věřícím, aby podle toho žili, a určitě všechny ty, které potká, bude ve svém klášteře doprovázet modlitbou. Jezuita zdraví: „Buď pozdraven příteli.“ A odchází s ním do jeho života s důvěrou, že je možné obejmout svět tak, aby tím objal i Boha přítomného ve všech věcech. Jezuitovi „teče krev z uší“, kolik toho od druhých vyslechne, ale protože je spojen s Kristovým srdcem, vyzařuje lásku a dobrotu, aby každého přivedl k Otci. Je krásné být apoštolem.
Jsem dodnes vděčný za krásné a bohaté dětství. Otec vyrůstal před druhou světovou válkou v katolickém vysokoškolském hnutí v Brně a dobře znal a udržoval kontakty – tak jak bylo možné – s vícero známými osobnostmi katolického světa (Braito, Dacík, Stará Říše). I když byl komunisty vyhozen z gymnázia, kde nikdy nemohl učit, nikdy nezatrpkl. Vytvořil spolu s maminkou prostředí tvořivé. Ukázaly se u nás v zapadlé vesnici zajímavé osobnosti nebo jsme je navštěvovali (Stanislav Menší, Otto Maria Stritzko, překladatel Libor Štukavec, dirigent Karel Hejdušek). Navzdory socialistické šedi se u nás muzicírovalo, v roce 1968 se náš rodný dům na tři roky stal skautskou klubovnou. Maminka byla skautkou tělem a duší. Třeli jsme nouzi a dobře znali, co to znamenalo čekat na den výplaty. Již v roce 1965 se u nás konalo tajné duchovní cvičení otce Josefa Hložka SJ. Zastavoval se i otec Ondřej, tehdy kaplan v Holešově. Ale snad první podnět přišel v hodině dějepisu, kdy náš profesor odříkával notné porce špíny proti katolické církvi a jezuitům zvláště. Na mne to mělo zcela opačný účinek. Začal jsem číst, co bylo k dispozici o jezuitech, a dospěl jsem k závěru, že tu musí být něco mimořádně cenného, když je někdo schopen takové manipulace. Uvažoval jsem o hudbě, medicíně. Potíž byla snad jen v tom, že jsem si ještě neuměl přesně uspořádat v hlavě, jak se rozloučím s tanečním valašským kroužkem a cimbálovou muzikou. Když jsme měli jet do Francie, přišel z okresu přípis, že když na seznamu bude mé jméno, nepustí celý soubor do ciziny. To už nebylo tak těžké přátelsky a s pochopením odevzdat kroj a začít se připravovat na duchovní dráhu. Poděkovali jsme si vzájemně a nepřestali na sebe vzpomínat v dobrém. Měl jsem se pokusit přihlásit se do semináře v roce 1975, velkou šanci jsem si nedával. Boží prozřetelnost překvapila. Ze 48 kandidátů nás byla přijata šťastná třináctka. A to už jsem nastoupil do tajného noviciátu pod vzácným duchovním vedením otce Josefa Sukupa. Po semináři přerušeném dvěma roky vojny v Karlových Varech jsem působil v olomoucké arcidiecézi v pastoraci, po převratu jako spirituál v semináři v Olomouci a v Nepomucenu a po dokončení studií na Papežském východním institutu v Římě jsem se natrvalo zabydlel v Centru Aletti.
