Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích. Zde absolvoval základní školu a gymnázium. V akademickém roce 1938−1939 začal studovat na Filozofické fakultě MU v Brně. Po uzavření českých vysokých škol, na podzim roku 1939, vstupuje za dramatických okolností do jezuitského řádu. První formační řádovou etapu představuje noviciát, který Špidlík započíná 23. září 1940 v Benešově. Když noviciát obsadí nacisté, může v něm pokračovat až v roce 1942 na Velehradě; ten mu vtiskne zásadní celoživotní stigma náklonnosti ke křesťanskému Východu. Dne 24. září 1942 skládá první řeholní sliby. V letech 1942−1945 dokončuje filozofická studia, především ke konci války často přerušovaná nucenými pracemi, souvisejícími s blížící se frontou. V letech 1945−1946 je prefektem studentů na Velehradském gymnáziu, kde koná roční praxi (tzv. „magisterka“). Vyučuje češtinu a latinu.
Po válce je poslán na teologická studia do Holandska − Maastrichtu, kde 22. srpna 1949 přijímá kněžské svěcení. Rok poté dokončuje řeholní formaci (tzv. „třetí probace“) v italské Florencii, aniž by tušil, že zde začíná nejdelší etapa jeho života. V roce 1951 je zřejmé, že se nebude moci do komunistického Československa vrátit. Je povolán do Říma, aby pracoval ve Vatikánském rozhlase. Programy, které zde byly připravovány především pro země za železnou oponou, se staly nepostradatelnou inspirací v zápase za svobodu. Ačkoliv se pro Tomáše Špidlíka cesta domů na dlouhou dobu uzavřela, důkladně se zabýval vším, co souviselo s děním doma. Například jeho páteční promluvy ve Vatikánském rozhlase se pro několik generací staly srozumitelnou manifestací idejí a byly vděčně překládány do mnoha světových řečí. Zároveň byl otec Špidlík více než třicet osm let spirituálem (odpovědným za duchovní jakost člověka) v Papežské koleji sv. Jana Nepomuckého (Nepomucenum), kde působil až do roku 1989. Přicházeli sem lidé různí: mezi autentickou emigrací byli bohužel i ti, kteří byli provázaní s StB. Objevit v lidech smysl pro „krásné věci“, naučilo prof. Špidlíka moudrosti.
Žádná z těchto povinností se nestala překážkou, která by otci Špidlíkovi zabránila stát se člověkem akademického světa a vědcem světového formátu. Stal se jedním z největších znalců spirituality křesťanského Východu. V roce 1955 obhájil doktorskou práci na Papežském orientálním institutu a ve stejném roce začíná zde, ale i na jiných římských univerzitách, přednášet. Navázal na svého německého učitele prof. Irenea Hausherra SJ a rozvinul jeho vědecké poznatky do takové míry, že jeho práce nepředstavuje pouze důležitou část dějin křesťanské spirituality, nýbrž organickou teologickou oborovou vizi vůbec. Dílo Prof. Špidlíka je ovocem usilovné, několik desetiletí trvající reflexe, doprovázené bádáním, s mimořádnou citlivostí k současné kultuře. Ve svém systematicko-vědeckém díle prokázal nesmírný talent pro srozumitelné podání a pedagogickou vnímavost k individuální potřebě posluchače. Tato zkušenost zajisté vyrůstá z mnohonásobně prověřované praxe při duchovním spoludoprovázení v jeho kněžské činnosti.
Tomáš Špidlík byl jedním z velkých současných protagonistů syntézy kulturní a teologické, překonávající pouhou vnějškovost sociálního či politického rozdělení evropských tradic. Tato syntéza vystupuje jako reálná komunikace mezi jednotlivými křesťanskými tradicemi. Komunikace sama, při odhalování společných množin, je totiž už počátečním směřováním k jednotě.
Je-li teolog Josef Zvěřina v českém prostředí osobností domácího odboje, pak Tomáš Špidlík představuje nesporně sjednocující osobnost zahraničního (tak kontrastního) katolického exilu. A je zapotřebí dodat, že prof. Špidlík je obecně, v náročném „teologickém poli“, ve světě považován za nejkompetentnějšího českého vědce. Jeho dílo obsahuje enormní počet publikací, které dosáhly věhlasu v akademickém světě i na mezinárodní úrovni. Jeho profesorská dráha zahrnuje padesát roků badatelské činnosti (1953−2003), přesto i poté byl jako emeritní profesor neustálé zván na konference a přednášky po celém světě (USA, africké i evropské univerzity). Od roku 1991 žil a pracoval v Centru Aletti v Římě (jako kolegiální instituce existuje olomoucké Centrum Aletti, jež prof. Špidlík založil), které se zabývá studiem tradice křesťanského východu ve vztahu k problémům dnešního světa a umělecké tvorby. Byl vícekrát pozván do Ruska, kde byl přijat patriarchou Pimenem i prezidentem Gorbačovem.
Otec kardinál Špidlík se stal čestným občanem mnoha měst v naší vlasti i ve světě. On sám se třeba rád považoval za občana starodávné kulturní Troys, kde vyšla a byla představena prezidentu Mitterandovi jeho, do mnoha jazyků, přeložená studie Ruská idea: Jiný pohled na člověka (česky vyšlo v nakladatelství Refugium, Velehrad 1996). V roce 1993 se stal čestným členem Petrohradské akademie věd, nositelem ceny Sir Daniela a Countess Bernardine Donohue v Římě, aj. V roce 1995 dával prestižní duchovní cvičení papeži Janu Pavlu II. a celé římské kurii. V roce 1997 obdržel doktorát teologie honoris causa na Pravoslavné teologické fakultě v rumunské Cluji a na UP v Olomouci. V roce 1998 mu Václav Havel udělil čestnou medaili T. G. Masaryka. V roce 1999 obdržel čestný doktorát na Karlově univerzitě v Praze. Byl garantem vědecké orientace olomouckého Centra Aletti a jeho souborné dílo postupně vychází v nakladatelství Refugium. Roku 2006 převzal cenu Gratias Agit, kterou udílí ministr zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
To, že jej v roce 2003 papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem, souvisí s celoživotním oceněním jeho teologicko-myslitelského odkazu, spojeného s věrohodností života. Jde o osobní akt papeže, který v něm má důvěrného přítele i pomocníka. Úsilí o jednotou církve lze považovat za speciální úkol, který mu je papežem svěřen. Špidlík říká: „Život není čas, je to setkání s přáteli.“ Pronikavá síla Špidlíkovy osobnosti však nespočívá ve velikosti jeho díla, třebaže je nesporná, ale v jeho kouzelné, tolika antinomiemi propálené vstřícnosti jako „jezovity“, který češství miluje až do krajnosti. A lidé tento aspekt jeho vzácné povahy neomylně a rychle poznají.
Otec kardinál Špidlík zemřel v Římě v pátek 16. dubna 2010. Po pohřebních obřadech 20. dubna v římské bazilice sv. Petra byly jeho tělesné ostatky převezeny do Olomouce a odtud dále na Velehrad. V tamní bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje se v pátek 30. dubna konalo poslední rozloučení se zemřelým otcem kardinálem a poté bylo jeho tělo podle jeho přání uloženo ve velehradské bazilice. Odpočívá v sarkofágu, který mozaikami vyzdobili umělci z římského Centra Aletti.
Prof. Pavel Ambros SJ
