„Utrpení je skutečnost, kterou musí člověk přijmout. Tomu neunikne. Je to záležitost duchovního života. Síla člověka je v tom, že dovede přijmout všechno co život přináší, ať už dobré, nebo zlé. V exerciciích sv. Ignáce se říká: „Nebudu si volit to nebo ono, vše bude ke cti a slávě Boží.“ Je třeba zaujmout poměr k situaci kolem nás, a od toho se pak všechno odvíjí.“
Josef Cukr se narodil 2. ledna 1917 v Boršicích, kde vychodil základní školu. Od roku 1928 studoval na velehradském gymnáziu, po maturitě v Kroměříži vstoupil roku 1936 do jezuitského noviciátu v Benešově. Tam též vykonal filozofická studia a rok pak učil na Velehradě. Teologii studoval ve válečných podmínkách v Praze, kde byl zatčen a rok prožil v koncentračním táboře Terezín. Po válce ukončil svá studia na Heythrop College v Anglii, kde byl 12. září 1946 vysvěcen na kněze.
V letech 1947−1949 byl ministrem v Bohosudově. Během třetí probace na Hostýně byl s ostatními řeholníky zatčen a internován opět v Bohosudově. Prošel jednotkami PTP na Slovensku a pak osm let strávil ve věznicích v Praze, na Mírově, v Jáchymově, Valdicích a Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako skladník. Od roku 1968 mohl působit jako kněz opět v Bohosudově, kde zůstal 33 let až do roku 2001. Jeho zásluhou bohosudovské poutní místo během let komunizmu nezaniklo; po listopadu 1989 se zasloužil také o obnovení tamního biskupského gymnázia.
Poslední roky strávil na odpočinku na Velehradě. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání „Za zásluhy“. V říjnu roku 2006 se stal čestným občanem města Krupky, jehož je Bohosudov součástí. Zemřel 26. června 2014 na Velehradě. Poslední rozloučení se konalo 2. července ve velehradské bazilice.
