P. Šilhan se narodil v Nové vsi, farnost Smržovka v severních Čechách. Čtyři třídy obecné školy navštěvoval v Šumburku nad Desnou, dvě třídy měšťanky v Tanvaldě. Potom odešel na studia na německé gymnázium v Bohosudově, kde vystudoval 5 tříd. Po kvintě se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva.
Jako velice nadaný žák byl přijat a začal svůj noviciát 14. srpna 1923 v Trnavě. Po šesti měsících byl noviciát přeložen na Velehrad a tam, po dvou letech od vstupu, složil 15. srpna 1925 své první sliby. Rok byl na Velehradě na dokončení středoškolských studií, další rok potom na gymnáziu v Praze-Bubenči, kde v roce 1927 maturoval s vyznamenáním.
Byl poslán do Oudenbosche, později do Nijmegenu v Holandsku na základní filosofická studia. Po nich v roce 1930 zůstal v Holandsku, jen se přestěhoval do Maastrichtu, kde studoval teologii. Dne 15. srpna 1933 byl v Maastrichtu vysvěcen na kněze. Udělal ještě čtvrtý rok, ale tím jeho studijní léta neskončila. V letech 1934−1936 absolvoval speciální dvouletou přípravu na filosofické fakultě Gregoriánské univerzity v Římě. V roce 1936 byl prohlášen doktorem filosofie a dostal oprávnění učit filosofii na jezuitských vysokých školách. Druhý rok tohoto studia byl současně repetitorem (pomocníkem profesora) filosofie pro studenty Germanika v Římě.
V roce 1936−1937 byl v Praze u sv. Ignáce ředitelem Mariánské družiny akademiků. Rok potom konal v Paray le Monial ve Francii třetí probaci. V roce 1938 začínal vyučovat filosofii v Benešově u Prahy na řádovém Filosofickém ústavě. Vyučoval psychologii racionální i experimentální, jednou k tomu i dějiny filosofie. Byl převážně současně ministrem scholastiků a také prefektem studií. Po zabrání benešovské koleje nacisty v roce 1942 odešel na Velehrad a tam pokračoval jako profesor kosmologie, experimentální psychologie nebo také jeden rok metodologie. V roce 1945 se z Velehradu přestěhoval Filosofický ústav prozatímně do Brna. Tam se stal Šilhan rektorem a současně pokračoval jako profesor filosofických disciplín. Ne však dlouho. Dne 26. listopadu 1945 se stal provinciálem české provincie.
Jeho provincialát je právem možno označit za velice obtížný. Jak se P. Šilhan zhostil tohoto úkolu, to svědčí o jeho kvalitách i o veliké přízni Boží. Budoval novou filosofii v Děčíně. Připravoval chod nových gymnázií v Brně a v Bohosudově místo pražského arcibiskupského gymnázia v Bubenči, kam se nebylo možno vrátit. Kromě toho i v jiných domech bylo stále třeba pastoračních aktivit. Otec Šilhan byl výborný organizátor, a to v době, kdy se už politicky smrákalo, bylo zvlášť potřebné. Měl všeobecnou vážnost v politických kruzích, a to jak v našich, tak ve světových. A tak když např. musela vlivem nastupující komunistické vlády s obtížemi pracovat papežská nunciatura v Praze, otec Šilhan se stal jejím užitečným pomocníkem ve prospěch celé církve v ČSR.
Velmi pečlivě si jej však začala všímat StB. Byl tedy zcela samozřejmě vybrán k likvidaci. V koncepci protináboženského boje se objevil plán na likvidaci řeholního života jako takového. Zakázat řády právně se v roce 1950 nejevilo únosné ani těmto bojovným ateistům. Proto si vymysleli „monstrproces“ s několika řeholníky, aby pak byl aspoň nějak administrativně zdůvodnitelný policejní zásah proti všem řeholníkům a řeholnicím v Československu. P. Šilhan byl jedním z hlavních obžalovaných. I výše trestu nasvědčovala tomu, jak se režim P. Šilhana obával. Byl odsouzen na 25 let žaláře. Po soudu se všemi „zmizel ze světa“ na rok ve Valdicích na samotkách. Teprve po roce se dostal do Leopoldova, který byl jeho domovem až do roku 1959. O jeho vážnosti, kterou měl mezi vězni, a to jak laiky, tak kněžími v době kněžské izolace, mohu osobně svědčit, ale ještě víc mnoho jiných.
Byl vždy rovným, nebojácným vězněm. Skoro všichni vězni se obávali, když pro ně příslušníci přišli, jak se říkalo, „se psem − to znamenalo další vyšetřování a často transport do vazby. Otec Šilhan byl za svých 15 let vězení mnohokrát takto „postižen“. Vždy, jak se někde něco církevního vyklubalo na povrch, už jel otec Šilhan na vyšetřování. Převážně do Ruzyně. Měl tyto transporty docela rád, cestou se na eskortních celách sešel s mnoha vězni a nasbíral mnoho cenných zpráv o tom, co se děje venku a co v církvi. Z těchto cest se vracíval s veselou myslí a skoro osvěžen. Obohacoval pak na kněžské izolaci šeď vězeňských dnů bez informací.
V roce 1959 se chystal další větší proces s jezuity v Ostravě. Dne 30. září jsem byl do Ostravy převezen já a asi za měsíc tam byl převezen otec Šilhan. Oba jsme se už do Leopoldova nevrátili. Otec Šilhan zůstal v Ostravě ještě přes proces 7. března a ještě také na odvolací soud v červnu 1960. Pak teprve, protože na něho jako na provinciála se amnestie nevztahovala, byl převezen do Valdic, kde brousil sklo. Až amnestie roku 1965 jej zastihla schopného propuštění. Byl tedy vězněn víc jak 15 let. Po krátkém pobytu doma v Nové Vsi byl internován s biskupem Trochtou, Zelou a opatem Machalkou v Radvanově u Tábora. Tam žil v ústraní, ale ne bez návštěv spolubratří nebo výjezdů do Prahy (zván výbornými lékaři na kontroly, aby mohl přijít víc na svobodu a mohl mít nějaký širší styk s řádem nebo i laiky).
V letech 1968 a 1969 byl v Praze často. Byl také v cizině a zařídil mnoho pro život našich − nějaké malé komunity, dostudování scholastiků a jejich vysvěcení na kněze. Bohužel tato možnost netrvala dlouho a zase bylo třeba všechno dělat jen tak v ústraní. Aby byl možný ještě větší kontakt se spolubratry, navrhl P. Šilhan otci generálovi ustanovit nového provinciála, který by byl pohyblivý a mohl by tento úkol splnit. I v tom byla zřejmá jeho velkodušnost a touha, aby bylo provincii poslouženo lépe, než to mohl udělat on ze své izolace. A tak skončil svůj úřad dnem 30. května 1971, kdy odevzdal provincii mému řízení po mém jmenování z Říma (s datem 23. dubna 1971). Otec Šilhan pak žil v Radvanově až do dubna roku 1979, kdy se stěhoval na Moravec za velmi pohnutých okolností.
Auto (nákladní Avia) bylo v lese za Mladou Vožicí zastaveno StB. a vráceno do Mladé Vožice. Otec tam byl držen v zajištění na VB, jeho věci kontrolovány a leccos zabaveno. Po dvou dnech byl propuštěn a auto mohlo s jeho věcmi odjet na Moravec. Tam žil jako vážený člen komunity starých kněží. Kněžsky pomáhal, jak jen mohl, v okolí zpovídáním či zástupem za nemocné. V roce 1981 zažil přepadení Moravce policií, nová vyšetřování a zabavení mnoha věcí. Otec Šilhan byl obžalován pro maření dozoru státu nad církvemi. Bojoval v této věci, až zvítězil. Zabavené věci nejen jemu, ale i ostatním a také sestrám ošetřovatelkám v tomto ústavě byly navráceny.
Po tomto roce se však stále častěji u otce Šilhana objevovaly zdravotní potíže, jednak cévní (neprůchodnost), ale také srdeční. Byl několikrát hospitalizován v nemocnici v Novém Městě. Poslední hospitalizaci s infarktem nepřežil.
Jeho pohřeb byl v dějinách ústavu na Moravci největší. Téměř všichni spolubratři české provincie, asi 30 členů provincie slovenské v čele s provinciálem, množství kněží všech diecézí, bývalých vězňů, řady řeholnic všech řádů (těm pomáhal v letech 1968−1969 v Sekretariátě řeholních společností) i věřících. Úměrně k tomu byla i veliká asistence StB. Zapisovali si značky aut a natáčeli lidi vycházející z kostela, když se řadili do průvodu. Kameru měli ve vikýři domu Národního výboru. Na základě takto získaného materiálu se i po smrti P. Šilhanem zabývali. Například vyšetřovali kněze, zda je tajný jezuita, když byl na Šilhanově pohřbu.
Otec Šilhan odpočívá na Moravci v hrobě vedle hrobky − ossaria, o kterou se tolik staral, aby byla na Moravci zřízena.
