Proč být jezuitou?
Pokusím se vám podat krátké osobní svědectví po 60 letech v Tovaryšstvu Ježíšově.
Do Tovaryšstva jsem vstoupil v době jeho historického početního maxima (36 000) a během celého mého života dochází k neustálému početnímu poklesu…
Do Tovaryšstva jsem vstoupil v kontextu křesťanského života a perspektivy, v rodině, v církevním společenství a také ve velké části tehdejší italské společnosti. Stejně jako jsem zažíval neustálý úbytek ve Společnosti, zažíval jsem zároveň neustálý úbytek přítomnosti víry a Církve ve společnosti.
Samozřejmě jsem také zažíval a sledoval neustálé snahy reagovat na nové situace: Druhý vatikánský koncil a obnova Tovaryšstva Ježíšova v tomto kontextu. Můj život ve Tovaryšstvu prakticky odpovídá tomu, co můžeme nazvat „třetím“ Tovaryšstvem Ježíšovým, tedy období od vatikánského koncilu a XXXI. generální kongregace a Pedra Arrupeho až do současnosti.
V posledních desetiletích jsem však již neměl možnost intenzivněji sloužit mladým lidem jako dříve (předtím jsem například dlouhá léta působil v katolických skautských sdruženích). Proto jsem pociťoval rostoucí odstup od mentality a konkrétní zkušenosti dnešní mládeže a od způsobů, jakými si mladí lidé kladou otázky o Bohu, o Ježíši a církvi a jak s nimi prožívají své vztahy. Proto se necítím být tou nejlepší osobou, která by mohla odpovědět na otázku – Proč být jezuitou – formou odpovědi pro dnešní mladé lidi. V každém případě doufám, že vám dám alespoň několik podnětů k zamyšlení nad touto otázkou.
Moje první dvě odpovědi jsou
První: Stal jsem se a dodnes jsem jezuitou, protože věřím v Boha a protože Bůh je pro mě tím nejdůležitějším ze všeho. Není to žádná jemná teologická formulace, ale myslím, že chápete, co mám na mysli.
Druhá: Stal jsem se a stále jsem jezuitou, protože svůj život obětuji Bohu i druhým, budu sloužit Bohu i druhým a tyto dva aspekty jsou hluboce spojeny: Nemohu sloužit Bohu, aniž bych sloužil druhým, nebo sloužit druhým, aniž bych sloužil Bohu.
Jsem si jist, že tyto dvě zkušenosti: setkání s Bohem a impuls k darování života bez výhrad, nebyly výsledkem mého úsilí, ale darem, něčím velmi silným, co na mě dolehlo, něčím silnějším než moje schopnost vzdorovat nebo dávat přednost jiným směrům svého života, byť dobrým a krásným, jako je manželství, studium přírodních věd, politika, sociální služba, lezení po horách a tak dále.
Jinými slovy, byl jsem a jsem si jist, že jsem byl povolán.
Nedovedu si představit jezuitu bez skutečně hluboké zkušenosti povolání obětovat se službě Bohu a druhým.
První zamyšlení
Vzpomínáme si, jak často otec Kolvenbach opakoval „Primo Deum“ z formule Tovaryšstva Ježíšova.
Myslím, že v dnešní době sekularizace je to naprosto zásadní. Nestačí mít nějakou náboženskou zkušenost na začátku našeho povolání. Musí zůstat středem naší zkušenosti po celý život.
V naší době, v našich konkrétních situacích, v našem vědecko-technickém světě, v přítomnosti nespravedlnosti a dalších hrozných projevů zla a utrpení zažíváme neustálou výzvu pro naši víru, pro náš vztah k Bohu. Musíme nadále zápasit s Božím tajemstvím – velkým a hlubokým tajemstvím. To musí být ústředním bodem našeho života v Duchu, naší modlitby a reflexe a naslouchání zkušenostem druhých.
Protože to není jen pro nás samotné, ale také pro druhé.
To má mnoho společného s první ze čtyř apoštolských preferencí. Nemůžeme ukazovat cestu k Bohu, aniž bychom sami zakusili námahu a obtížnost této cesty k Bohu v naší době, a musíme si být vědomi toho, že někdy riskujeme, že budeme mluvit o „duchovních cvičeních“ nebo o „rozlišování“ a opakovat tato slova jako magická slůvka, ale s chudým existenciálním obsahem. Papež František má pravdu, když zdůrazňuje, že první preference je základní pro všechny ostatní.
Ježíš se ptá: „Až přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ (Lk 18, 8). To je silná a aktuální otázka.
Jezuita musí být člověkem, který žije a kráčí ve víře jako v něčem, co není samozřejmé, a proto se zapojuje do pomoci druhým, aby žili ve víře. Jezuita musí být člověkem, který je přesvědčen, že Bůh zachraňuje náš život a svět před uzavřeným horizontem, před pádem do smrti a nicoty, před absurditou a zoufalstvím. Člověkem, který je přesvědčen, že pravý život je život věčný. Zdůrazňuji to dokonce s jistou obavou: „věčný život“ (jak říkáme mnohokrát každý den při slavení mše svaté…). Člověkem, který si vyprošuje milost Ignácova prožitku u Cardoneru a prožitku Contemplatia ad amorem: v Božím světle má všechno konečně smysl, směr, význam, cíl…
Jezuité měli v dějinách pověst dobrých mistrů v rozlišování – v hledání Boží vůle pro náš život -, ale také mistrů v modlitbě, tedy ve stále hlubším vztahu s Bohem. To je dobrý důvod, proč být jezuitou. Mám dojem, že příliš často zůstáváme v rovinách, v nížinách, a už nemáme opravdovou odvahu vystupovat na hory… nesmíme zapomínat na dynamiku magis pro nás a pro druhé ve světě Ducha.
Tři další odpovědi
Ale já konkrétně jsem jezuita, protože jsem ve své duchovní zkušenosti nebyl sám. Pomohla mi má konkrétní historie, setkání s konkrétními lidmi ve společenství víry, v církvi, kde jsem viděl a našel konkrétní „cesty k Bohu“, k zasvěcení života Bohu a druhým. To vše mi pomohlo dát mému povolání konkrétní podobu.
Jsem jezuitou, protože jsem potkal – jako dar – Tovaryšstvo Ježíšovo jako konkrétní způsob, jak darovat svůj život. Je to způsob, jak jsem se setkal s Ježíšem Kristem, poznal ho a začal ho následovat ve formě „řeholního života“, který je „apoštolský“ a jenž je vložen do katolické církve.
Ježíš. Ignác se s Ježíšem setkal při svém obrácení v Loyole při četbě a meditaci Kristova života. Opravdu nové a hlubší poznání Ježíše jsem získal díky Duchovním cvičením v noviciátu. Setkej se s Ježíšem, následuj ho a nauč se od něj, že Bůh je Otec, že je Láska, a nauč se tak vstoupit do tohoto tajemství Boha, které je ústřední v našem životě, nauč se naslouchat evangeliu, podílej se na jeho utrpení… abys udělal/prožil zkušenost Evangelii gaudium pro nás i pro ostatní.
Být Ježíšovým společníkem abys ho miloval a abys ho následoval, abys o něm svědčil a hlásal jeho radostnou zvěst. Uchovávat a živit po celý život osobní vztah s ním jako cestu k hledání a nalézání Boha. Slovo „jezuita“ mi připadá trochu abstraktní a formální… „Ježíšův společník“ mnohem lépe vystihuje osobní účast na něm.
Jsem jezuitou, abych byl Ježíšovým společníkem a následoval ho.
Sliby. To má také konkrétní podobu „řeholního života“, znamená to, že jsem rozeznal tři řeholní sliby jako způsob, jak realizovat darování svého života Bohu.
Dobře známe apoštolský rozměr slibů. Na to se však v tuto chvíli neptám. Moje otázka spočívá v tom, že tyto sliby musíme konkrétně žít, a to dnes není samozřejmé a snadné. Jsem si však jist, že zůstávají zásadní i v naší době a že je třeba je žít radikálním způsobem, aby si zachovaly svůj evangelijní význam.
Jsem jezuita, abych svědčil o své víře v chudobě, čistotě a poslušnosti.
Pokud miluji chudobu – jak říká Ignác -, budu ve svém způsobu života vždy hledat konkrétní způsoby a rozhodnutí, které jsou jejími důsledky, a budu je nacházet a lidé je mohou chápat, protože budou každodenní kritikou touhy mít vždy více a více.
Pokud budu milovat čistotu, budu chápat a cítit, kolik rizik a nejasností je dnes v této oblasti pro nás i pro ostatní; jak materialistické vidění sexuality proniká všude do naší komunikace v digitálním světě, kazí naši představivost a tak dále… Pokud máme spolupracovat na osvobození církve a společnosti od sexuálního zneužívání, musíme být mnohem pozornější k mnoha způsobům, jak se v této oblasti stáváme slabšími a slabšími. Musíme mít na paměti velké muže, jako byl otec Poblete, Jean Vanier a chyby, kterých se dopustili… Chceme-li podporovat důstojnost žen v církvi a ve společnosti, musíme se nejprve stát schopnými dívat se na ženy čistou myslí, srdcem a očima.
Pokud chci sloužit, ne tak, že budu realizovat své projekty, ale s čistým postojem sloužit, musím své poslání služby přijmout, a ne si ho jen vybrat. Samozřejmě, že nadřízení musí rozlišovat a zapojit nás do dobrého rozlišování, abychom mohli poslání dát, ale my musíme poslání přijmout a nedospět do situace, kdy se zdá, že každý hledí dělat to, co se mu líbí.
Tělo. Stejně jako jsem nebyl sám ve své zkušenosti, nechci být sám ve své službě Bohu a druhým. Chápu, že potřebuji naslouchat zkušenostem druhých, být členem skupiny, společenství, ba co víc, členem těla.
Setkal jsem se s Tovaryšstvem Ježíšovým jako se společenstvím lidí, kteří byli připraveni mě přijmout a provázet mě velkým a hlubokým bohatstvím duchovních a lidských zkušeností v různých dobách a v mnoha různých zemích a situacích. Nehledě na všechny meze lidského společenství, mohu být podporován a veden pevnou moudrostí, která pochází ze staletí, existují konstituce a dokumenty. Vidím jezuity, kteří jsou pro mě silným vzorem. Jsou tu mučedníci, svatí, mnoho a mnoho dobrých pracovníků na vinici Páně, v minulosti i dnes. Jsem za to vděčný. Kořen přinesl a stále přináší dobré plody. Zejména dokud máme mučedníky, můžeme doufat v budoucnost Tovaryšstva.
Jedním slovem, jsem Ježíšovým společníkem, protože cítím jako milost, že jsem byl přijat jako člen těla lidí, kteří jsou přede mnou, kolem mě, se mnou, Ježíšovými společníky.
Poslední dvě odpovědi
Jsem jezuita, protože žádám, abych byl poslán, abych se podílel na Ježíšově misii. A stejně jako Ježíš přichází pro všechny, i já chci být poslán v horizontu spásy všech, v univerzální perspektivě. Perspektivě, která zahrnuje celek lidské zkušenosti, stvoření a dějin. Já/my jezuité se musíme snažit s inteligencí a srdcem, se všemi svými kulturními a kompetenčními zdroji pochopit, kde jsou skutečné potřeby a jak se s nimi vyrovnat; jak můžeme být užiteční a zapojit všechny své síly, iniciativu a zodpovědnost. S hloubkou, jak řekl otec Nicolas. S odvahou a otevřeností vůči změnám a novým cestám, protože v Ježíši poznáváme vtěleného Boha a jeho Duch provází naši cestu dějinami. Kontemplace Vtělení z Duchovních cvičení poznamenává naši spiritualitu. Jsem otevřený a chci spolupracovat s ostatními v církvi i mimo ni, protože misijní dílo je od Boha a pro Boha a pro ostatní, a ne pro mě nebo pro Společnost Ježíšovu. A Duch Boží působí všude. A jako Ignác jsme poutníci a naše povolání a naše cesta je vždy otevřená.
Proto jsem jezuitou, abych se podílel – následováním Ježíše – na poslání, které mě zcela pohlcuje a hledí na spásu všech.
Jak už bylo řečeno – znamená to sloužit, aniž bychom toužili po moci a privilegiích. Čtyři z pěti jednoduchých slibů profesů jsou proti ctižádosti. Jde o vymýcení každé formy či klerikalismu a zneužívání moci a ambicí v kariéře. Na tento Ignácův postoj nemusíme být pyšní. Musíme pouze milovat službu více než moc. Papež František velmi často říká, že toto je základní rozměr reformy církve.
Tovaryšstvo Ježíšovo od samého počátku chápe svou službu jako součást poslání církve a jeho zvláštní vztah k papeži má zajistit jisté vedení a univerzálnost jeho poslání. V Pravidlech ad sentiendum in Ecclesia na konci Exercicií se učíme být v církvi s vírou a láskou, pod vedením Ducha svatého, a spolupracovat na jejím poslání až do konce světa.
Proto jsem jezuitou, abych sloužil v Církvi v duchu lásky, v konkrétní Církvi se všemi jejími slabostmi, ale také s její milostí, v Církvi, která je naší matkou, v níž jsme dostali dar víry.
Na závěr malá, zvláštní a velmi osobní úvaha, která vychází z mé minulé práce s papeži ve Vatikánu…
Cítil jsem vnitřní potíže, když byl papežem zvolen jezuita. Nemá to nic společného s osobou otce Bergoglia, ale s Ignácovým odporem k jezuitům jako biskupům a pak – myslím – ještě více jako papežům. Velmi se mě však dotýká skutečnost, že v krátkém čase posledních desetiletí, nehledě na problémy mezi Tovaryšstvem a Vatikánem, jsme měli dobrého papabila – jako kardinála Martiniho – a skutečného papeže. To mě zavazuje uznat, že v univerzální církvi mohou být jezuité kritizováni – jak se často stává -, ale alespoň někteří z nich jsou vnímáni jako lidé, kteří mohou pomoci a vést církev k reformě a k hledání nových cest v dnešním světě.
To je pro mne pomoc k zamyšlení nad velkou odpovědností Tovaryšstva v církvi a dobrý důvod k tomu, abych se i nadále snažil být dobrým jezuitou.
