Jmenuji se Roman a jsem ze Zlína. Světlo světa jsem poznal v červnu 1989 a Božím dítětem jsem od srpna téhož roku. Jsem čtvrtý ze sedmi sourozenců a mám tři synovce a čtyři neteře, zatím. Bydleli jsme v rodinném domě společně s rodinou strýce, kteří mají pět dětí, takže jsem zažil dětství plné radosti, rvaček a skvělých zážitků. Jelikož od svých pěti let ministruji a určitě i díky výborným salesiánům a posléze diecézním kněžím, kteří byli ve Zlíně, jsem prakticky celý život přemýšlel o kněžství. Lépe řečeno, nikdy jsem se tomu nebránil, ale nějak zvlášť jsem to neřešil. První silnější touhu po kněžství jsem pocítil při studiích v Praze. Chodil jsem na „Matfyz“, a když jsem se rozhodoval, kam budu chodit na mše, napadlo mě, že bych mohl zkusit jezuity, jelikož tam byl P. Josef Čunek, který vyrůstal s mými rodiči, a tak jsme se znali. No a bylo to správné rozhodnutí. V Praze jsem zůstal jenom rok, a přesto to ve mně zanechalo hlubokou stopu a začal jsem více uvažovat o sv. Ignáci.

Nicméně od svých tří let jsem koktal a to jsem vnímal jako překážku pro vstup do Tovaryšstva Ježíšova. Po Praze proto následovalo pět let hledání, co po mně tedy Bůh chce. Šel jsem zkusit štěstí na další výšku, tentokrát do Olomouce, kde jsem studoval fyziku, ale ani tady jsem to nezvládl. Nicméně v té době jsem bydlel u našich bratrů kapucínů a u nich byla možnost non-stop přístupu ke svatostánku, tak jsem se naučil řešit svůj život tam a věřím, že i toto období pro mě bylo potřebné.

Po Olomouci následovalo nevyhnutelné. Šel jsem pracovat. Třebaže jsem si celý život myslel, že manuální práci se budu muset vyhnout, jelikož bych tam nadělal víc škody než užitku, nafasoval jsem montérky a začal jsem pracovat jako dělník. Dělal jsem na soustruhu a poloautomatické svářečce ve firmě, která vyráběla štípací a koželužské nože na kůži, a tam jsem pochopil, že manuální práce není vůbec tak těžká, jak jsem si myslel. A uživil jsem se. Navíc jsem před prací mohl chodit také na mši svatou, na které jsem mimochodem ministrovával se svým šéfem. Při práci bylo možné poslouchat nejrůznější audio nahrávky, životopisy svatých, P. Kodeta apod., takže jsem si říkal, že mi Pán nachystal práci přímo na míru.

Při zpětném pohledu jsem za toto období rád, jelikož jsem získal životní zkušenosti, a jsem přesvědčen, že cenné. Navíc jsem tehdy měl možnost poznat krásu knížek. Dříve jsem totiž nikdy nebyl velkým čtenářem a čtení mě spíš nudilo, i když povinnou literaturu a třeba Pána prstenů jsem zvládl. Stalo se to tak, že P. Michal Altrichter SJ mi na jednom setkání dal knížku „V nebezpečí častokráte“, jež pojednává o pronásledování jezuitů v Anglii. Ta kniha mě uchvátila a já poznal, že čtení je vlastně výborná věc, a začal jsem číst co nejvíc. Také bych rád zmínil kardinála Carla Maria Martiniho SJ, díky kterému jsem opět objevil krásu Bible a její neprobádané hloubky.

Když Bůh dává povolání, tak k tomu člověka připravuje a dává mu i všechny potřebné schopnosti k naplnění jeho poslání. A tak se stalo, že Boží prozřetelnost mi poslala řešení i pro mé koktání, a to kurz Nové mluvy v Třinci. Díky podpoře zlínských farníků a našeho faráře jsem nedávno mohl absolvovat tento speciální kurz, který mi pomohl natolik, že nyní by na mě nikdo nepoznal moje nedávné problémy. Tak padla velká překážka na cestě k mému duchovnímu povolání a já jsem konečně mohl s klidem podat přihlášku do Tovaryšstva Ježíšova.