Pěstování ctností
Dnešní pochopení výrazu ctnost má někdy pejorativní anebo ironický nádech, něco co omezuje naši „svobodu“ a „radostné prožívání“. V křesťanské tradici však hrají důležitou roli, protože „ctnost je dobrá kvalita mysli, skrze kterou správně žijeme, kterou nikdo neužívá špatně“. (Augustin). Při zdokonalování ve ctnostech jde tedy o to, co bychom mohli nazvat pěstování dobrého charakteru, tedy pevného postoje, ustálených sklonů, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro.[1] Ctnostný člověk už nejedná kvůli zákonu, přikázání a trestu, ale chová se v souladu se svým charakterem.
Tradiční mravní ctnosti, které jsou shrnuty ve čtyřech kardinálních ctnostech, jsou ctnosti, které člověk může alespoň do nějaké míry získat cvičením. Jedná se o spravedlnost, mírnost, rozumnost (opatrnost) a statečnost. Morálka bez rozumu je iluze, proto je tak důležitá schopnost správně myslet a poznávat pravdy.
[1] Srov. Katechismus katolické církve, 1804
Rozumnost (prozíravost, opatrnost, praktická moudrost, obezřetnost)
Uskutečnění dobra předpokládá vědění o skutečnosti. Proto má v křesťanské morálce výsostné postavení rozumnost (moudrost). Odráží se zde vnitřní struktura křesťanské etiky: bytí předchází pravdivému a pravdivé dobrému.
Rozumnost, praktická moudrost nehledá smysl, poslední cíl života, protože ten je pro křesťana dán vírou, nadějí a láskou, tedy jak bylo řečeno, snahou o sjednocení s Bohem, následováním Krista, proměnou své mysli v mysl Kristovu. („My však mysl Kristovu máme“ 1Kor 2,16; „Hledejte však nejprve Boží království“ Mt 6,33; „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ Mt 5,48)
Rozumnost hledá cesty k uskutečnění tohoto cíle (základních zaměření) života zde a nyní. Snaží se uvádět naše životní cíle v harmonii, která sleduje cíl kontemplovat smysl a podstatu stvořených věcí a plánovat strategii vůči všemu, co nás od tohoto cíle odvádí. Tedy jak rozpoznávat naše jednání (a myšlení), které nás svádí z cesty, a vyhledávat jednání, které posiluje naše správné jednání. Zásadní roli zde hraje snaha o porozumění, které nám umožní správně volit.
Při rozjímání o této ctnosti tedy zkoumám, jak dobré a rozumné je moje denní rozhodování v praktických věcech, jestli můj denní řád a aktivity opravdu tím nejlepším způsobem směřují k poznávání Boha a dobrým vztahům s lidmi. Přemýšlím, kde jsou má slabá místa, co bych mohl změnit a vylepšit v praktickém životě. Nehledám tedy se zaměřením na nedostatky, ale na možnosti zlepšení. Někdy mohu vylepšit i věci, které dělám docela dobře. Jindy nacházím opakující se chyby nebo postoje, kterým bych se chtěl vyhnout. Ctnost rozumnosti neodmítá city a nálady, ale snaží se, aby jimi nebyl můj život zcela ovládán.
Spravedlnost
Spravedlnost znamená dát každému, co je jeho. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“. Spravedlnost je zaměřena na oblast různých vztahů (osobních vč. obchodních a pracovních). Ale týká se i vztahu k Bohu a sama k sobě (zbožnost, vděčnost, úcta, odplata, poslušnost, pravdivost).
Důležitou a mnohdy opomíjenou součástí spravedlnosti je pravdivost. Být pravdivý sám k sobě i k druhým je nutnou součástí křesťanského duchovního života. Lež ničí nejen vztahy mezi lidmi, ale i naší vlastní mysl. Hledám tedy, kdy ve svém denním životě nejsem pravdivý ke svým motivům, kdy kvůli drobným výhodám klamu apod.
Spravedlnost tak míří k celkové harmonii ve společnosti i v duši člověka.
Uměřenost (mírnost, umírněnost, ukázněnost)
Tato ctnost směřuje k vnitřnímu řádu – kázni. Účinkem je duševní pokoj. Je to příklon Božího ducha k sobě samému – příklon nesobecký (neegoistický) – nezištná péče o uchování vlastního bytí. Znamená milovat Boha více než sebe sama. Jedná se o pevnou a střídmou nadvládu rozumu nad nesprávnými hnutími ducha (např. zachovat klid vůči nerozumným fantaziím).
Tato ctnost je vytrvalou snahou o zdrženlivost ve hromadění vnějších věcí a jejich užívání. Nejde jen o jídlo a pití, ale třeba i o užívání televize, sociálních aplikací na internetu, oslav apod. Neznamená to, že tyto věci odmítám, ale užívám jich tak, aby mne neodváděli od důležitějších a lepších věcí. Součástí je i snaha o laskavost k lidem, ale i k sobě. Učit se odpouštět lidem jejich drobné netaktnosti a nevlídnosti, ale odpouštět a být laskavý i k sobě. Být skromný, tedy chovat se k bližním stejně jako k Bohu, odmítat potěšení jako to nejdůležitější, včlenit uměřené potěšení do celku života tak, aby touha po potěšení se nestala dominantní (sebekontrola).
Statečnost
Statečnost je ctnost, která nám pomáhá vytrvat, i když se objeví obtíže, překážky či nepřátelé. Nejedná se jen o postoj ve výjimečně obtížných životních situacích. Součástí statečnosti je velkorysost, důvěra, trpělivost a vytrvalost, kterou se mohu a mám učit na těch nejvšednějších životních situacích.
Statečnost neznamená nemít strach, obavy nebo cítit slabost. Statečnost je trpělivá, vytrvalá schopnost překonávat (učit se překonávat) překážky a pokračovat i navzdory neúspěchu či selhání. Odvaha snášet i nezbytné utrpení.
Logismoi – zlé myšlenky (neřesti)
V první části jsme zdůrazňovali, jak je důležité jít do hloubky svých motivací a sklonů, a nezůstat jen u vnějších projevů našich nedokonalostí. Staří mniši si dobře uvědomovali, že hříšné jednání vzniká z našich zlých myšlenek, tzv. Logismoi. Evagrius Pontský[1] roztřídil logismoi na osm základních, ohniskových, a ostatní negativní jevy, které z nich vyrůstají. Velmi důležitý je i jejich postřeh, že naše myšlenky nejsme schopni zcela ovládat. Co však je v naší moci, je postoj k těmto myšlenkám. Praxe duchovního života je úsilím o správný postoj k těmto myšlenkám, je terapií lidského srdce při těchto ohniskových nemocech. Kořenem všech zlých myšlenek je pak nezřízená láska k sobě samému.
Osm zdrojových logismoi, jež všechny ostatní zahrnují:
- nestřídmost,
- smilstvo,
- lakomství,
- smutek,
- hněvivost,
- akédia,
- prázdná sláva,
- pýcha.
[1] Srov. Evagrius Pontikus. Treatise on the Praktiké: 100 Chapters.
Nestřídmost
Nestřídmost je překročení správné míry v jídle a pití; též se vztahuje i ke zbytečnému kupení věcí, požitků a rozptýlení a vede k odmítání sebekázně, která je, mimo jiné, nezbytná i pro hlubokou modlitbu.
Naše myšlení např. klade přehnaný důraz na zdravý životní styl, vyhnutí se všem nepříjemnostem, na fyzické potěšení. To pak vede k tísnivým představám dlouhé nemoci, nedostatku zajištění a nedostatečné zdravotní péče. Mysl se tak postupně odvrací od toho, co je nejdůležitější, a veškerou svou pozornost zaměřuje na fyzický blahobyt.
Smilstvo
Tělesná náruživost a neschopnost zdrženlivosti. Smilstvo označuje nevěru, nestálost ve vztahu k jednomu jedinému partnerovi v manželství. To pak vede k nutkavým představám, které mohou oslabovat snahu o sebekontrolu a modlitbu, až někdy toto úsilí zcela přeruší. Nejedná se o odmítnutí sexuality, ale o její správné zařazení do životního řádu. Snaha o pravý životní řád začíná právě u našich myšlenek. Je jen málo účinné zabývat se pouze vnějšími činy (např. nevěrou či promiskuitou), je třeba být pozorný ke svým myšlenkám v reflexi a bdělosti.
Lakomství
Lakomství – nezřízená láska k penězům a majetku; hamižnost, která neváhá krást. Lakomství se vyznačuje neochotou dělit se s bližními nebo potřebnými. Láska k penězům vede podle Evagria k představám dlouhého života a vytváří přehnané obavy z budoucí neschopnosti pracovat a nezdravou touhu zabezpečit se. Na mysli pak vyvstávají veliké obavy budoucí nouze, nemocí a vydanosti na milost ostatních.
Smutek
Smutek – ztráta radosti; přesvědčení, kvůli kterému nenávidím přítomnost, protože není tak, jak bych si ji představoval. Součástí může být závist, smutek nad dobrem druhého.
Smutek povstává někdy z frustrované touhy nebo hněvu. Představa nějakého vytouženého ideálního cíle vyvstane v mysli společně s představou krásného a šťastného života (minulého nebo budoucího). Pokud těmto myšlenkám nevzdorujeme, tyto představy štěstí se promění ve smutek (skleslost), protože je to nedostupná minulost nebo nemožná budoucnost. Člověk je pak zcela uzavřen do chtění, které se nemůže uskutečnit, a zcela se odvrátí od věcí, které jsou dostupné a proveditelné.
Hněv
Hněv – odpor proti tomu, co se nám skutečně nebo zdánlivě staví do cesty, hnutí proti někomu, kdo nám ukřivdil, nebo kdo se tak jeví. Hněv se projevuje nezvladatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě, ale i vůči sobě samému. (Věcně správnější je mluvit o hříchu hněvivosti; samotný hněv je mravně indiferentní emoce.)
Hněvivost pak vyvolává rozhořčení, pobouření tak silné, že mysl zdivočí a je zcela neschopná modlitby, protože si stále zpřítomňuje nepřátelskou osobu nebo situaci.
Hněv může přetrvávat a proměnit se v zahořklost či nenávist. Ta pak působí rušivě i ve spánku a může způsobovat i tělesnou slabost.
Hněvivost pak vyvolává rozhořčení, pobouření tak silné, že mysl zdivočí a je zcela neschopná modlitby, protože si stále zpřítomňuje nepřátelskou osobu nebo situaci.
Akédia
Někdy překládáno jako lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Je to únava ve snaze o dobro; vlažnost, znechucení, unavenost, nezájem o dobro. Podle etymologie řecké slovo a-kédia znamená „nestarání se, nepečování“, ale také „smutek“. Užívá se o srdci, jež se stalo kořistí smutku a beznaděje. V syrštině ještě více vyvstává významový rys rozštěpení, roztržení srdce; další syrský ekvivalent znamená „nudu“. Latina se svým taedium či anxietas cordis jde ve stejné logice.
Průvodními projevy takového smutku jsou úzkost a zoufalství, ztráta orientace. Akédia byla jednou z priorit duchovního boje mnichů na poušti, neboť blokovala prohlubování vztahu člověka k Bohu i lidem, rozleptávala lásku, jejíž rozvinutí a prohlubování je cílem a smyslem křesťanského života.
Podle Evagria se akédia projevuje v tom, že člověk spoutaný akédií nežije tím, čím žít může, ale touží po tom, co je zcela mimo jeho dosah a možnosti. Frustrace a agresivita se stále nečekaně proplétají, člověk upadá do dlouhodobé deprese. Nechuť, touha po nenaplnitelném paralyzuje duševní funkce, duše je ve stavu totální otupělosti. Projevuje se především jako vnitřní nestabilita, člověk hledá stále něco jiného, má stále výhrady k prostoru svého žití, chce jiné prostředí, jiné lidi kolem sebe (sousedy, kolegy atd.), jiné zaměstnání. Stále chce něco měnit.
Stálý vnější pohyb je jen projevem vnitřní roztěkanosti myšlenek. Poddá-li se člověk tomuto neklidu, změnám, rozptýlení, akédii jen na čas zakryje, problém však zůstává a ve svůj čas propukne znovu. S nestabilitou souvisí neúnavný aktivizmus, který pod záminkou nezastupitelnosti a důležitosti zaplňuje vnitřní prázdnotu sebestřednou prací pro druhé.
K uzdravení dochází tehdy, když se vše vrátí k přirozenému stavu. Člověk jedná podle přirozeného stavu, když jeho žádostivá stránka tenduje ke ctnosti a vášnivá za to bojuje, a stránka rozumová je vnímavá ke kontemplaci bytí.
Tento terapeutický proces směřuje ke svobodě od vášní (apatheia) a získání ctností (viz kapitola 3).
Akédie je dle Evagria nemocí dobře léčitelnou a léky, které předepisuje, jsou až překvapivě jednoduché: prvním specifickým lékem na akédii samotnou je prostá snaha o vytrvalost a odolnost vůči všem tlakům unikat.
Vytrvat v tichosti, bez hořkosti a zloby, to dělá z každého člověka „mnicha“ v pravém slova smyslu, totiž toho, kdo žije ve vnitřní jednotě a integritě.
Prázdná sláva
Ctižádost – přisuzování si důležitosti; touha po cti, která se zaměřuje jen na sebe sama.
Pokušení prázdné slávy je obzvláště nenápadné a snadno pronikne myšlenky těch, kteří žijí dobře. Projevuje se chtěním o zveřejnění vlastního úsilí, dobrých skutků a úspěchů, touhy po slávě, pochvale, respektu a obdivu. Tyto prázdné touhy, ať už se naplní nebo ne, vystaví mysl člověka pokušení pýchy nebo zklamání a smutku. Obojí pak vede k posílení egocentrického vnímání sebe, bližních i reality světa. Takové egocentrické vnímání je pak mimořádně účinnou překážkou celého duchovního života a kontemplativní modlitby.
Pýcha
Pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nejen vnějším nadřazeným chováním, ale i vnitřním sebehodnocením sebe jako lepšího (chytřejšího, mravnějšího, lepšího křesťana atd.) než ostatní. Jedná se o chorobný stav srdce. Opakem pýchy je pokora.
Může se objevit i závist, tj. pocit nelibosti při úspěchu nebo štěstí jiného člověka. Závist může vyústit v pomlouvání nebo poškozování druhé osoby, případně ke krádeži.
