V současné době doktorská studia historie a působím jako kaplan na Velehradě. Svou dizertační práci věnuji svému dávnému příteli sv. Janu Nepomuckému. Ve své dizertaci mě zajímá, proč a jak se stal tak populárním před svým oficiálním prohlášením za světce (1729) a jaký vliv to mělo na šíření dobrého jména české země za hranicemi.
Od dětství jsem v sobě objevoval sen a veliké přání, stát se knězem. Během dospívání se objevily stále intenzivnější myšlenky na řeholní život. Myslím, že jsou to dvě povolání, která se u mě prolnula v souladu s mojí povahou a vnitřním tíhnutím. Zjistil jsem, že by mě v životě naplňovalo propojit duchovní život s intelektuální oblastí; že právě tato snaha o syntézu je šitá na mou míru. A v Tovaryšstvu Ježíšově jsem – nejprve skrze knihy, později přes osobní kontakty – nacházel skvělý způsob, jak obojí spojit v jednom životním příběhu. Poklady, které jsem našel v ignaciánské spiritualitě, s tím naprosto rezonovaly. Samozřejmě – nebo nesamozřejmě – v pozadí, jako generální bas, zněl Hospodinův hlas. Povolání bylo pro mě zavoláním, které jsem uposlechl. Zní to klasicky, ale je to pravda. Teď, po dvaceti letech v řádu, přes veškeré výkyvy vidím, že to Bůh se mnou stále myslí nejlépe; lépe, než si dovedu představit.
Před vstupem do jezuitského řádu jsem toho příliš mnoho nestihl. Rozhodnutí vstoupit do Tovaryšstva ve mně uzrálo na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Paradoxně mi přitom pomohli salesiáni z naší dolnopočernické farnosti, kteří mi pomohli duchovně rozlišit, co je a co není Boží hlas. Časem do tohoto rozlišování čím dál tím více vstupovala ignaciánská spiritualita a zájem o jezuity. A tak jsem v osmnácti letech naznal, že nebudu ztrácet čas a udělám velmi vážné rozhodnutí, ačkoli jsem tušil, že toho o životě opravdu ještě hodně nevím. V řádu pak od dvouletého noviciátu šel postup celkem klasicky: studia filozofie v Bratislavě, magisterka v Praze, teologie v Římě na Gregoriáně (bydlel jsem v mezinárodní komunitě del Gesù), dokončení teologie v Olomouci (během toho jsem byl 25. března 2006 u sv. Ignáce v Praze vysvěcen na kněze), návrat do Říma na Gregoriánu, kde jsem spolu s dějinami umění studoval církevní dějiny, a v tomto oboru jsem pak dosáhl licenciátu (bydlel jsem v Bellarminu, komunitě pro jezuity na postgraduálních studiích). Následovala léta „pracovní“, roky kněžské služby mezi vysokoškolskými studenty v Brně a Olomouci, na která zvlášť rád vzpomínám. Bylo to také velmi důležité období pro mé osobní zrání. Jako ideál však do budoucna vidím propojení obou „kolejnic“, intelektuální, řemeslné zdatnosti a duchovní služby. Ovšem, proč nesloužit kovaností v historii?
