Otázka povolání je velmi osobní věc jak z hlediska vnitřního, tak i vnějšího. Když jsem byl malý, jedna paní mi často říkala, že bych mohl být knězem. V době dospívání se tento vnější hlas pozvání ozýval skrze některé duchovní osoby, kněze a salesiánské spolupracovníky, o kterých nikdo nevěděl, že jsou salesiáni. Mě v té době víc „bavil“ svět a o Boha jsem se zajímal jen natolik, nakolik „jsem musel“. Ke zlomu došlo až v době vojenské základní služby, kde bylo poměrně dost času na to, uvažovat o životě, o tom, co je opravdu důležité. A tak jsem se po vojně hlásil do kněžského semináře v Litoměřicích. Nevzali mě a nevyšlo to ani v následujících letech. Tenkrát mi P. Josef Čunek SJ, který v té době působil v Lidečku a kterého jsem znal z jeho kaplanského působení v Přerově, nabídl možnost studovat tajně, pod záštitou jezuitského řádu. Moc jsem toho v té době o jezuitech nevěděl, jakým duchem žijí, co dělají apod. Trochu jsem to začal chápat při dvoutýdenních exerciciích vykonaných na faře v Lidečku. Obavy ze studia teologie při práci Bůh poměrně rychle změnil v touhu poznat Tovaryšstvo lépe, neboť se to všechno stalo v roce 1989, kdy přišla změna politického systému, a tak nějak přirozeně jsem v dubnu následujícího roku nastoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova na Svatý Hostýn.
Ohledně své formace mohu říci asi toto. Při vstupu do noviciátu jsem neměl nejmenší tušení ani představu o tom, jak bych studoval mimo Českou republiku. Po dvou letech noviciátu se studuje filozofie a tu jsem společně s dalšími absolvoval v polském Krakově. Na teologii jsme šli už na různá místa. Někteří studovali v Irsku, jiní v Bratislavě a já jsem byl poslán – v pořadí přibližně jako čtvrtý – do Říma. Před studiem teologie jsem byl nejprve rok v Praze, následující rok ve vatikánském rádiu a potom jsem začal teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě. Poslední část formace, tak zvanou třetí probaci, jsem absolvoval v Austrálii.
Oficiální formace sice skončila, ale je ještě taková, která vlastně trvá až do konce života. Ta je možná ještě důležitější. Stále se máme v něčem zdokonalovat, dorůstat do plnosti lidství v Kristu Ježíši. Tato cesta je společná úplně všem.
Po složení slibů jsem pět let působil jako kaplan v naší jezuitské farnosti Český Těšín. V roce 2010 jsem měl nastoupit do Prahy na místo představeného České provincie. Pro vážné problémy s očima se změna v předpokládaném čase nemohla uskutečnit, a když se po několika měsících vyčkávání ukázalo, že změna proveditelná nebude, tehdejší P. provinciál, František Hylmar, zůstal ve funkci, a já byl jmenován na funkci magistra noviců, která je nejen pro oči méně náročná.
Mé pocity a touhy při příchodu do noviciátu byly různé. Nová funkce je vždy pozváním vyrůst. Nové věci odhalují naše možnosti, ale co je hlavní, vždy znovu a znovu nás nově otevírají Bohu, od kterého se učíme dělat věci v jeho duchu. Být v noviciátě je časem blízkého sdílení osudu mladých mužů, kteří hledají svou životní cestu k Bohu charakterizovanou svatým Ignácem. Každý novic je jiný a každý má svou osobní cestu, i tu ignaciánskou. To se s bázní učím respektovat a pomáhat novicům v nalézání jeho hlasu v každodenním životě. Nevím, jaké pocity mají rodiče, ale v jistém smyslu máme podobnou úlohu.
