Michael Augustin Pro SJ jako by spojoval dva lidi v jednom: člověka žertovného a veselého s člověkem modlitby a oběti – jednoho i druhého v mimořádné míře. Výmluvný a vtipný Michael se během osmidenních rekolekcí stával kartuziánem. Vtipálek Michael, který bavil celou společnost konverzací, trávil v kapli pravděpodobně více času než kdokoli jiný.
Jeho otec byl inženýrem v dole v Guadalupe, osm kilometrů od hornického města Zacatecas v centru země. Michael Augustin byl jeho nejstarší syn, obyčejný kluk, možná náchylnější k rošťárnám než ostatní. Rodiče se rozhodli jeho výstřelky omezit. Když mu bylo patnáct, začal otci pomáhat v kanceláři, a to po dobu dalších více než pěti let. Ve volných chvílích však chodil dolů a povídal si s horníky. Tak se naučil slovní zásobu, která mu později pomohla v jeho apoštolské práci. Naučil se také hrát na kytaru a mandolínu a zpívat populární písně. Díky těmto dovednostem, stejně jako díky svému vypravěčskému a mimickému talentu, byl tehdy i později nepostradatelný při rodinných setkáních.
Dne 10. června 1911, ve svých dvaceti letech, vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v El Llanu. Elektrizovala ho slova kazatele, která uslyšel, když vstoupil do kostela: „To všechno pro nás Ježíš Kristus udělal a trpěl za nás, a co pro něj uděláme my?“.
Právě když se chystal složit první sliby (noc ze 4. na 5. srpna 1913) stáli před budovou noviciátu vojáci Carranzovy armády. Rozptýlení komunity bylo nevyhnutelné. Začalo to 15. srpna: novicové opouštěli dům ve skupinách po třech nebo čtyřech. Šli pěšky po prašných cestách. Po nesčetných dobrodružstvích dorazilo 9. října čtrnáct vyhnanců do Los Gatos v Kalifornii, kde měli američtí jezuité formační dům.
Scholastik Pro nemohl pokračovat ve studiu ve své vlasti, proto je všechny absolvoval v zahraničí. Studoval rétoriku a filozofii ve Španělsku v Granadě, magisterku absolvoval v Nikaragui a teologii studoval v Sarrii (Barcelona) a v Enghienu (Belgie). Všude zanechal vzpomínku na vtipného a veselého člověka, který dokázal pobavit své společníky, zatímco sám vnitřně trpěl, a to hlavně zprávami, že jeho rodina je pronásledována a na pokraji chudoby. Pokud se stával veselejším než obvykle, bylo to znamení, že se od svých nejbližších dozvěděl špatné zprávy. Takto reagoval. Trpěl také těžkými a neustálými žaludečními potížemi a často se musel kvůli bolestem stáhnout do ústraní, zatímco jeho kolegové se dál častovali smíchem. Podstoupil tři operace. Během pobytu na klinice v Bruselu se po třetí operaci dozvěděl zprávu o smrti své matky. „Když jsem ji dostal,“ svěřil se jednomu ze svých kamarádů, „nevím, jestli jsem byl veselý, nebo ohromený. Neměl jsem slzy v očích. Ale když jsem k večeru zůstal sám, vzal jsem do rukou kříž a zničujícím způsobem se rozplakal“.
V akci
Dne 1. července 1926 se vrátil do Mexika. Dne 8. července ve dvě hodiny odpoledne obědval s rodinou své oblíbené „fazole s míchanými vajíčky“, které neochutnal dvanáct let. Mohl nejen vyprávět vtipy, ale konečně obejmout svého otce, sestru Anu Marii a mladšího bratra Roberta. Svého druhého bratra Humberta později navštívil ve vězení.
Připomeňme, že to byly poslední dny veřejných bohoslužeb v kostelech. „Ještě poněkud omámený z cesty jsem zahájil nekonečnou řadu pastoračních prací. Moje zpovědnice byla v obležení penitentů a dvakrát mě z ní vytáhli v bezvědomí. Začala kázání, konference, rozhovory a dokonce i odpustkové kázání o svatém Ignáci.“ Na svátek svatého Ignáce Loyoly, 31. července, sloužil svou poslední veřejnou mši.
Svatostánky zůstaly prázdné, lampy před Nejsvětější svátostí přestaly svítit, zvony umlkly… Na tuto skutečnost reagoval výkřiky v podobě básní, které složil: !“Senor, vuelve al Sagrario! – „Pane, vrať se do svatostánku!“
Ale ani on sám se neomezil na básnické jásání, ani mexický lid nepodlehl represivním opatřením vlády. Téhož dne, 31. července, začal všeobecný bojkot, který vládu zasáhl v jejím nejcitlivějším, ekonomickém bodě. V reakci na to prezident Calles uzavřel sto dvacet devět katolických škol, padesát kostelů a různá charitativní centra. Katolíci se nenechali zastrašit. Odpověděli ještě větším bojkotem. Celá země byla zaplavena letáky „Kupředu s bojkotem!“. Michael měl v kapse spoustu z nich. Byl zastaven, ale podařilo se mu přemluvit řidiče, který ho vezl na policejní stanici, a po cestě letáky zahodil.
Jeho pastorační činnost se zvýšila. Zpovídal, tajně sloužil mše, denně rozdal dvě stě až tři sta přijímání, po nocích přijímal „Nikodémy“, kteří chtěli požádat o radu nebo vyřídit své záležitosti s Bohem, a vedl exercicie pro učitele a dělníky. Tehdy se mu hodila slovní zásoba, kterou se naučil v mládí v dolech.
Liga na obranu náboženské svobody ho jmenovala vedoucím konferencí. Začal pro ně pořádat formační kurzy. Výbor jim zadával úkoly po celém Mexico City, zatímco ostatní hledali vhodné prostory a organizovali setkání. Pro vysílání konferencí byl zakoupen i rozhlasový vysílač, který však nebyl nikdy umístěn.
P. Pro SJ se věnoval také charitativní činnosti. S pomocí malé a naprosto oddané skupiny začal pomáhat třiceti devíti chudým rodinám. Brzy se jejich počet rozrostl na sedmdesát a poté na sto. Sám nosil těžké pytle s moukou ulicemi Mexika nebo cestoval autobusem se šesti slepicemi, čímž vzbuzoval smích ostatních cestujících.
Pátrání a zatčení
Uměl se vmísit mezi opilce, předstíral, že je podomní obchodník, tuláci a lidé z ulice ho považovali za svého. Stal se nejhledanějším mužem špionů prezidenta Callese. Příkaz k jeho dopadení byl vydán v říjnu 1926 a několikrát jen o vlásek unikl zatčení.
Jednou policie dorazila v 6.30 ráno, když rozdával svaté přijímání na jedné z „eucharistických stanic“. Shromážděné uklidňoval. Nařídil, aby bylo pohřbeno vše, co by mohlo naznačovat, že shromáždění má náboženský charakter. Na hlavu si nasadil špinavý kašmír, vytáhl doutník a přivítal ‚vetřelce‘.
– Zde se konaly veřejné bohoslužby.
– V žádném případě.
– Ano, viděl jsem sem přijít kněze.
– Vsaďme se u sklenky vodky, že tu žádný kněz není.
– Máme rozkaz prohledat dům. Prosím, pojďte s námi.
– Prosím, prohledejte celý dům, a pokud narazíte na ‚veřejnou bohoslužbu‘, informujte mě, abych šel na mši.
Žádného kněze nenašli.
Při jiné příležitosti, koncem roku 1926, za ním běželi dva policisté a jen o vlásek ho nechytili. Zahnul za roh a uviděl mladou ženu, katoličku, kterou znal. Rychle jí dal vědět, co se děje, a začali se procházet jako dva milenci. Po deseti vteřinách dorazila policie, ale neviděla žádného kněze, jen pár, který se procházel a tiše si povídal.
Otec Pro vroucně toužil po mučednické smrti. Dne 21. září 1927 šel sloužit mši do jednoho z klášterů a požádal komunitu, aby se modlila, aby ho Bůh přijal jako oběť za Callese, za kněze a za prosperitu Mexika. On sám měl na tento úmysl sloužit mši svatou. Během mše plakal a po jejím skončení se vyzpovídal: – „Nevím, jestli to není pouhá představa, ale jasně cítím, že náš Pán přijal mou oběť.“
Příležitost k tomu poskytla závažná událost: neúspěšný atentát na generála Obregóna v neděli 13. listopadu ve dvě hodiny odpoledne, jenž spáchali čtyři katolíci, které přivedlo úřady do varu. Tři z pachatelů byli zatčeni, po čtvrtém se pátralo a zdálo se, že je vhodné do toho zatáhnout bratry Pro.
Smyčka se začala stahovat. Pro byli zadrženi 18. listopadu ve čtyři hodiny ráno.
Oběť
Bydlel se svými bratry Robertem a Humbertem v jistém maskovaném domě hluboko ve dvoře. Když vojáci začali vyrážet dveře, paní Valdésová, majitelka domu, spustila poplach:
– Policie!
– Počkejte prosím chvilku, oblékám se,‘ odpověděl Pro.
Dveře do jeho pokoje se prudce otevřely. Vstoupila policie s revolvery namířenými na něj.
Cela otce Pro a Roberta byla naproti centrální místnosti, kde byli drženi další vězni, mezi nimi Humberto a seňora Montes de Oca, oddaná spolupracovnice otce Pro. V neděli 20. listopadu uspořádal otec Pro malou bohoslužbu s modlitbami, čtením a písněmi a na závěr s pochodem svatého Ignáce.
Dne 22. listopadu se v poledne objevili novináři. Otec Pro učinil pouze jedno prohlášení: – Důrazně popírám, že bych se účastnil jakéhokoli spiknutí.
Toto prohlášení bylo téhož dne zveřejněno v deníku Excelsior. Navzdory tomu oficiální verze oznámila. „Vzhledem k tomu, že se obžalovaní přiznali k přímé odpovědnosti za atentát na generála Obregóna a že jejich odpovědnost za tento zločin byla prokázána, bylo rozhodnuto o jejich popravě“.
V noci 22. listopadu byly pořízeny fotografie otce Pro a Roberta. V osm hodin ráno začal na policejní stanici a v jejím okolí velký pohyb. Přijeli fotografové a novináři. V okolních ulicích se shromáždilo množství zvědavců.
V 10.20 se jeden z policistů odebral do sklepa a zavolal: – Michael Pro!
Otec byl bez bundy. Policista mu řekl, aby si ji oblékl, a šel s ním. Když mířil na dvůr, přistoupil k němu jeden z policistů přítomných při zatýkání a požádal ho o odpuštění.
– Nejenže vám odpouštím, ale ještě vám děkuji!
Zahrada policejní inspekce byla celá zaplněná jejími vojáky. Uvnitř byl ponechán prostor pro čtyři čety, které prováděly popravu. Otec Pro vstoupil se sklopenýma očima. Kráčel velmi klidně. Postavil se na určené místo, čelem k četě. Požádal, aby se směl pomodlit. Poklekl, pomalu se pokřižoval, zkřížil ruce na prsou, políbil kříž a několik okamžiků se modlil. Pak vstal, odmítl si nechat zavázat oči, obrátil se k zástupcům vlády a vojákům a udělil poslední požehnání:
– Ať se nad vámi Bůh smiluje. Ať vám Bůh žehná.
V pravé ruce držel kříž a v levé růženec, rozpažil ruce do tvaru kříže a opakoval slova umírajícího Ježíše:
– Odpouštím svým nepřátelům z celého srdce.
A pak vykřikl heslo, které obvykle opakovali mexičtí mučedníci před svou smrtí:
– Viva Cristo Rey! – Ať žije Kristus Král!
Ozvaly se výstřely. Otec padl s rozpřaženýma rukama. Seržant velící četě k němu přistoupil a zasáhl ho jednou ranou. Bylo 10.36 hodin 23. listopadu 1927.
Navzdory zákazu se pohřbu zúčastnilo asi dvacet tisíc lidí.
Oficiální blahořečení otce Michaela Augustina Pro provedl papež Jan Pavel II. 25. září 1988.
