„Filozofové v tomto království sice nevládnou, můžeme však říci, že králové se tu filozofy řídí.“
Je fascinující sledovat setkání dvou starých kultur, evropské a čínské. Náhle Evropa narazila na rovnocenného soupeře a koloniální mentalita misií přestává fungovat. Byl to právě italský jezuita Matteo Ricci, který musel odložit mnoho zaběhaných praktik, aby položil základy misijního dialogu mezi Evropou a Čínou.
Zprvu Ricci naráží na čínskou nadřazenost: „Číňané mají za to, že se jejich království těší všemu vědění světa, v ostatních vidí jen nevědomé barbary. A když ve svých úvahách a knihách hovoří o cizincích, mají je za tvory nižší zvířat.“ Není to však podobné i názorům mnohých evropských misionářů, když píší o neevropském světu? Matteo Ricci si náhle uvědomuje, že misijní činnost nemůže být nesena pouhou implantací evropské civilizace, zbožnosti a způsobu myšlení, ale především to musí být živá osoba vtělujícího se Krista, který si mise vede a danou situaci si již sám uspořádá. Principy ustupují osobě.
Ricci brzy pochopil, že pokud chce v takovéto kultuře hlásat Krista, musí se snažit též čínské kultuře porozumět, jak nejlépe umí. Pustil se do studia čínštiny, konfucianismu a místních zvyklostí. Brzy si uvědomil, že oslovit chudé vrstvy nepostačí, neboť chudí naslouchali pouze vznešeným a bohatým. Nepřijali by žádnou novost, pokud by to dříve neviděli u svých nadřízených. Ricciho úsilí se tedy zaměřilo právě tam.
V prostředí kde byli misionáři nazýváni „cizáckými ďábli“ se nepracovalo jednoduše. Ricci se pokoušel přiblížit nejrůznějšími prostředky. Jednoho dne dospěl k závěru, že příčinou nevraživosti vůči cizincům byla právě neznalost zeměpisu. Na čínských mapách dominovala Čína, která zaobírala téměř celou plochu známých teritorií a Evropa a Amerika na nich ani nefigurovaly. Ricci usoudil, že „tato představa velikosti jejich říše a malosti zbytku světa je činila natolik povýšenými, že všechny ve srovnání se sebou samými považovali za barbary a primitivy; malá byla tedy naděje, že by se kdy podvolili nějakým cizím pánům.“ Když však Ricci ukázal Číňanům mapy Evropské, které lépe vykreslovaly rozměry jednotlivých zemí, ne vždy se setkal s pochopením. Ale alespoň některé zvídavější mysli zaujal. Uvědomil si, že výdobytky evropské vědy se mohou stát základem k ovocnému dialogu, na kterém je možné postavit misie.
Jeden ze základních problémů, před které byl Matteo Ricci postaven bylo, jak nazvat křesťanského Boha v čínštině. Nešlo mu o to, aby se výslovnost podobala latinskému Deus (jak to například vyřešili misionáři v Japonsku), ale především aby vystihl teologickou podstatu v úplně odlišném teologickém prostředí. Nakonec zvolil jméno Tianzhu, což znamená Pán Nebes. Tuto volbu svým představeným v Římě ospravedlnil tím, že nebesa představují pro Číňany entitu sakrálního charakteru. Ricci ovšem netušil, že stejný název již byl v minulosti použit pro budhistická a taoistická božstva, a tedy může lehce vést ke zmatkům. Ricciho způsob myšlení je však jasný: křesťanství se nutně musí inkulturovat.
Ricciho adaptace na místní zvyky šla tak daleko, že v dopise jednomu svému spolubratrovi píše: „Měl bys vědět, že co do oblečení, vzhledu, ceremonie, všeho co je vnější, jsme se učinili Číňany.“ A ze jména Mattea Riccioho, počínštěním, vzniklo nové jméno Li Madoua, pod kterým je v Číně znán podnes. Radikální přizpůsobení se čínské kultuře je pro Ricciho ospravedlnitelné proto, že ví jak Číňany Ježíš miluje. Podobně přece i svatý Pavel píše: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. … Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé” (1 Kor, 9, 20-22).
Misie neprobíhaly vůbec hladce. Častokrát, sotva jezuitští misionáři někde zapustili kořeny, již museli místo opustit. Za 14 let působení v různých rezidencích se podařilo pokřtít pouze přes 100 věřících. Přesto, Ricci veden Božím Duchem, obrněn trpělivostí, neustále studuje, odvážně jde dopředu i přes nezdary a vyhoštění. Postupně si však u Číňanů získal respekt. Jeho vědecké, filosofické a etické znalosti vyvolávali obdiv ve společenských kruzích a Ricci se stal žádaným společníkem a diskutérem. Jeho misionářská filosofie byla raději postupovat po malých krůčcích, upřednostňovat konverze z přesvědčení, v plném vědomí následků: „málo konvertitů, ale dobrých je lepší než zástupy nedokonalých“, píše jednomu svému příteli.
Roku 1609 bylo v Riccimu 57 let a v Číně strávil 27 let. Ricci vnímal „strašnou únavu“ a svému příteli Girolamovi Costovi píše: „Až budete tento dopis držet v rukách, bude mi táhnout na šedesát, což znamená, že budu jednou nohou v hrobě. Kéž by se Bůh smiloval a umožnil mi, abych zakončil poslední akt, který mi ve službě Bohu zbývá, a napravil dřívější chyby života.“ Na konci jeho života bylo v Číně asi 2500 křesťanů. Obklopen spolubratry, Ricci 11. května 1610 umírá. Zanechává za sebou obrovské vědecké dílo v oboru matematiky, astronomie, geografie, které bylo dále rozvíjeno čínskými vědci. Pro jeho velký přínos čínské kultuře mu císař přidělil císařské hřbitovní místo. Jeho schopnost přemostit svět čínský a evropský nepramenila z pouhé lidské racionální syntézy, ale z hlubokého ponoru do Pánova Srdce, který ho vždy neomylně vedl na cestě života.
