Martin Středa (lat. Stredonius) se narodil 11. listopadu 1587 (či 1588) v hornoslezském městě Hlivice (dnešní polské město Gliwice nedaleko Katovic) jako nejstarší ze tří synů. Jeho otcem byl městský radní Martin Středa, matkou Barbora rozená Polednová, sestra rektora pražské jezuitské koleje a univerzity P. Jiřího Poledne. Po požáru města rodina zchudla. Martin Středa chodil na hlivickou farní školu a pak na školu v Horním Hlohově. Naučil se výborně česky, polsky a obstojně německy. V sedmnácti letech odešel za dalšími studii na jezuitskou kolej do Prahy, kde byl roku 1605 přijat do semináře sv. Václava pro chudé studenty. O tři roky později (25. září 1608) v Praze vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a byl poslán do jezuitského noviciátu v Brně, kde po dvou letech, 26. září 1610, složil své první sliby.
Následovala filozofická studia, na která byl Středa poslán do Štýrského Hradce. Roku 1615 byl povolán zpět do Prahy, kde pokračoval ve své formaci studiem teologie a na řádových školách vyučoval rétoriku. V Praze Středa zažil stavovské povstání, jež stálo na počátku třicetileté války. Spolu s ostatními jezuity musel na základě výnosu direktoria protestantských stavů roku 1618 opustit Čechy. Byl opět poslán do Štýrského Hradce, kde roku 1620 přijal kněžské svěcení. O rok později se vrátil do Prahy, kde pak strávil léta 1621−1625 a posléze také 1629−1641. Na pražském gymnáziu vyučoval rétoriku a později i filozofii. Roku 1622 získal v Praze na nově sloučené Karlo-Ferdinandově univerzitě jako první doktorát z filozofie a roku 1625 také z teologie. Dne 1. listopadu 1624 složil slavné sliby. Vyučoval na univerzitě; kromě bohosloví a jazyků se vyznal v historii, lékařství, právech, hospodářství i stavitelství. Proslul jako vynikající řečník a také psal básně. Roku 1627 se stal sociem českého provinciála P. Řehoře Rumera.
Mezi oběma pražskými pobyty Středa nejprve vyučoval na jezuitské univerzitě ve slezské Nise a pak v letech 1627−1629 poprvé působil v Brně jako rektor tamní jezuitské koleje. Brno se tehdy vzpamatovávalo z tureckého ohrožení, z hladu a epidemií. Martin Středa se postaral o dostavění koleje a obnovu zpustošeného kolejního majetku. Pro kolej a okolí pořídil vodovod z Řečkovic a založil tři rybníky. Zřídil také bezplatný seminář pro nemajetné studenty, věnoval se péči o chudé a nemocné. Roku 1628 zavedl v brněnském jezuitském kostele roráty.
Z Brna se Martin Středa vrátil do Prahy, kde v letech 1629−1634 a později opět v letech 1637−1638 vykonával funkci rektora jezuitské koleje u sv. Klimenta. V Praze zažil vpád Sasů do Čech a období hladu a moru. Organizoval studentský obranný útvar, snažil se utužovat kázeň u svých podřízených a usiloval o obnovu a zdokonalení školství i poničeného majetku. Posléze se stal představeným profesního domu u sv. Mikuláše a sv. Václava na Malé Straně (1634−1638). Roku 1636 byl jako zástupce pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha poslán do Klatov, aby do města uvedl jezuity, kteří tam pak založili kolej a gymnázium. Roku 1636 byl zvolen prokurátorem (delegátem provincie na kongregaci prokurátorů) a v této funkci cestoval do Říma, kde se setkal s generálním představeným řádu P. Muciem Vitteleschim. V únoru roku 1638 byl jmenován představeným české jezuitské provincie. Během svého tříletého působení v čele českých jezuitů pomáhal organizovat sociální a zdravotní pomoc, o níž jednal i s císařem Ferdinandem III., a snažil se zmírnit hrůzy neutuchající války.
V březnu 1641 se Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě pater Středa, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě P. Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem sv. Tomáše a jezuitským chrámem.
Účastníci bojů později svědčili o tom, že pater Středa byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele sv. Tomáše. U patera Středy hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na patera Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty pátera Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (…) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě P. Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj (…).“
Působení P. Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že pater Středa těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Martin Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám P. Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám patera Středy a přímluvě Panny Marie. „Není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna,“ dočítáme se ve vyjádření městské rady z roku 1671. Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.
Roku 1646 byl Martin Středa povolán opět do Prahy, kde převzal úřad spirituála studentů u sv. Klimenta. Tehdy se mohl více věnovat duchovní činnosti a sepsal také zásady duchovního života. V lednu 1648 byl znovu jmenován provinciálem, což s sebou přineslo náročné cestování a organizování pomoci tentokrát Švédy obležené Praze. Středův oslabený organizmus na to reagoval propuknutím tuberkulózy. Roku 1649 ho při vizitaci jezuitských kolejí ve Slezsku přepadla slabost způsobená souchotinami. Protože si přál zemřít v Brně, nechal se Středa z cesty po Slezsku převézt na Moravu. Po sedmnácti dnech, v jednu hodinu po půlnoci 26. srpna 1649, v Brně v pověsti svatosti odešel na věčnost. Pochován byl v kryptě tamního jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Při otevření hrobu roku 1876 bylo jeho tělo shledáno neporušené a bylo přemístěno do prosklené rakve, kde odpočívá dodnes. Expertizy jeho mumifikovaných ostatků potvrdily, že Středova dobová vyobrazení odpovídají skutečnosti.
Martin Středa po sobě zanechal množství pozoruhodných spisů a básnických textů. V jednom ze svých děl napsal: „Chudoba ať je mi matkou, pokora a trpělivost ať jsou mi sestrami!“ . Jako doporučení dále uváděl: „Netrap se předčasně starostmi o to, co se stane. Stačí zlé, co přináší každý den.“; „Měj rád prosté věci a spokoj se s málem – zakusíš velký pokoj.“; „Nic z pomíjivých věcí příliš nemilovat!“
