Ignác z Loyoly se mnohdy posuzuje zcela nesprávně, když se v něm vidí jenom velký stratég, organizátor protireformace, znalec lidí a psycholog. Byl především hluboký mystik, muž modlitby a světec. Narodil se r.1491 na zámku Loyola v Baskicku, dostalo se mu dvorské výchovy (1506-1517) a sloužil jako důstojník ve vojsku španělského místokrále Navarry, tedy ve službách císaře Karla V. Při obraně Pamplony proti Francouzům r. 1521 utrpěl těžké zranění na noze. Byl dlouho upoután na lůžko a tu u něho došlo ke změně smýšlení. Obrácení se dovršilo následující poutí k Matce Boží Montserratské.
V tichu samoty v Manrese (1522-1523) prožil mystickou přeměnu; tam vznikl první náčrt proslulých Exercitia spiritualia, knížky duchovních cvičení a rozhodnutí, že v budoucnu bude vyhledávat jen větší slávu Boží. Od té doby bylo jeho heslem Omnia ad maiorem Dei gloriam (Všecko k větší slávě Boží). Na pouti do Svaté země v něm uzrál plán stát se knězem. Přes všecky překážky absolvoval latinskou školu v Barceloně, filosofická studia v Alcale a Salamance, prožil několik pronásledování od španělské inkvizice, pro kterou byl podezřelý a vykonal teologická studia v Paříži (1528-1535); bydlel v koleji Montaigu, kde předtím nabyli vzdělání Erasmus a Kalvín. V Paříži seskupil kolem sebe kruh přátel; byli to Petr Faber, František Xaver, Jakub Laynez, Alfons Salmeron, Šimon Rodriguez a Mikuláš Bobadilla. S nimi složil 15.srpna 1534 na Montmartru slib chudoby a čistoty a k tomu připojili další, působit jako misionáři ve Svaté zemi, a kdyby to do roka nebylo možno, dát se bezpodmínečně k dispozici papeži pro splnění jakéhokoli církevního úkolu. Pařížské studium dokončil dosažením diplomu magistra filosofie a teologie. Jelikož přeprava do Palestiny nebyla možná, odebral se r.1538 se svými druhy do Říma. Mezitím přijal 24.6.1537 kněžské svěcení. V tu dobu v něm vzrůstalo rozhodnutí založit řád. Statuta, která navrhl, potvrdil papež Pavel III. 27.září 1540. Spolubratři zvolili Ignáce za prvního představeného Tovaryšstva; od té doby zůstával v Římě, věnoval se svému úkolu, sepisoval Konstituce a jeho řád rychle rostl.
Dnes je obecně známo a uznává se, že Ignác nezaložil řád proto, aby potíral protestantismus; nechtěl nic jiného než sloužit Kristu v církvi a pracovat na vnitřní obnově a prohloubení křesťanského života. Ale přece bylo jeho myšlení a usilování namířeno proti protestantismu, protože základní postoj Ignácův byl naprosto opačný než postoj Luthera a ostatních reformátorů. Teprve nyní, kdy je skoro dokončeno vydávání pramenů, je možno Ignáce posoudit. Byl jedním z největších mystiků; jeho mystika však byla bez jakéhokoli subjektivního blouznění. Byla nazvána mystikou služby, byla to střízlivá a diskrétní oddanost Kristu jako Pánu. V církvi viděl dále žijícího Krista. Bral velmi vážně tajemství vtělení. K Bohočlověku Ježíši Kristu patří vše lidské, ubohé, slabé; to vše vzal na sebe, aby to spasil. Ecclesia spiritualis (pouze duchovní církev) je neskutečná, a proto i nekřesťanská. Instituční církev – to byl pro něj dále žijící Kristus. Proto ani na okamžik neváhal dát se této církvi k dispozici, střízlivě, realisticky, směle a bez výhrad. Měl zrak otevřený pro svět, který náleží Kristu. V něm se uskutečňuje tajemství spásy. Žil v mystice otevřené světu.
Při smrti sv. Ignáce (1556) měl řád již asi 1000 členů, o dvacet let později to bylo 4000, kolem r.1600 již 8520, a koncem 17. století 20.000.
