Henri-Marie de Lubac SJ (20. února 1896 – 4. září 1991) byl francouzský jezuita, kněz a kardinál římskokatolické církve. Je považován za jednoho z nejvlivnějších teologů 20. století. Jeho spisy a studie sehrály klíčovou roli při utváření učení Druhého vatikánského koncilu.
Henri-Marie de Lubac SJ (20. února 1896 – 4. září 1991) byl francouzský jezuita, kněz a posléze kardinál. Je považován za jednoho z nejvlivnějších teologů 20. století. Jeho spisy a studie sehrály klíčovou roli při utváření učení Druhého vatikánského koncilu.
Pastorační péče
Dílo tohoto vynikajícího teologa je zakořeněno v bohaté a rozmanité tradici církve. Po padesát let, kdy žil převážně v Lyonu a poté v Paříži, se velmi zasloužil o to, aby církev, a jeho prostřednictvím celé lidstvo, získalo živou teologii, kterou během dvaceti století církevních dějin rozvíjeli svatí a křesťanští myslitelé.
Velmi blízcí mu byli církevní otcové, jejichž díla četl a studoval téměř do konce svého života. V jejich spisech nacházel svěžest křesťanské radosti, jejímž nevyčerpatelným zdrojem je absolutní novost života a poselství Ježíše Krista. Téměř vše v díle otce de Lubaca připravuje na toto nejdůležitější setkání člověka s Ježíšem ve společenství církve shromážděné Bohem Otcem a oživované působením Ducha svatého. „Církev je plná Trojice,“ opakoval po Origenovi.
Plodem přednášek o fundamentální teologii a dějinách náboženství v letech 1929-1950 byly následující práce: „Katolicismus, sociální aspekty dogmatu“ (1938), „Drama ateistického humanismu„, „Nadpřirozeno“ („Surnaturel“, 1946) a knihy o buddhismu.
V roce 1950, po vydání encykliky Pia XII. s názvem „Humani generis“, byl tento francouzský jezuita odvolán z učitelského úřadu v důsledku neshod, které vyvstaly kolem tehdy diskutované teologické otázky vzájemného vztahu lidské přirozenosti a Boží milosti. Polemika se točila především kolem knihy Nadpřirozeno, v níž de Lubac odmítl teorii tzv. čisté přirozenosti.
Podle názoru mnoha římských teologů poloviny dvacátého století měla chránit bezplatnost Boží milosti. Podle de Lubaca zastávání této teorie udržovalo víru v možné duchovní naplnění člověka v čistě přírodním řádu, což podle něj přispělo k rozvoji ateistického myšlení a ideologií v minulosti. V roce 1960 byl rehabilitován papežem Janem XXIII. a ten jej přizval do teologické komise připravující teologické materiály pro brzy zahájený II. vatikánský koncil.
Díla Henriho de Lubaca jsou pozoruhodná svými rozsáhlými historickými a filosofickými teologickými znalostmi. Hlavním cílem tohoto teologa bylo uvést křesťana do tajemství Trojjediného Boha, k jehož obrazu a podobě byl stvořen každý člověk. Jeho knihy a četné články, přednášky a veřejné projevy měly za cíl prohloubit chápání Božího zjevení a obhájit víru ve světě zasaženém procesy sekularizace. Všechna díla, která se v současné době připravují v Namuru (Belgie) pod redakcí jezuity P. Georgese Chantraina, budou čítat asi 50 svazků!
Teologie otce de Lubaca se vyznačuje pastoračním zájmem o hlásání Božího slova a duchovní rozvoj věřících. Byl skutečně služebníkem Slova – Ježíše Krista a starostlivým knězem, který po jeho vzoru trpělivě vyhledával i ty, kdo byli duchovně ztraceni: nevěřící, pochybovače a ty, kdo se církvi odcizili. Právě těm všem chtěl ukázat Boha lásky, kterému záleží na spáse každého člověka.
