Carlo Maria kardinál Martini (15. února 1927 Turín – 31. srpna 2012 Gallarate) byl italský kardinál a milánský arcibiskup (1979–2002), jezuita.
Kardinál, vynikající biblista, exercitátor, výrazná osobnost církve druhé poloviny 20. století, jezuita – byl téměř čtvrt století, podobně jako jeho předchůdce sv. Ambrož, pastýřem milánské diecéze. Z přemíry bohaté činnosti byla doslova proslulá jeho setkávání s mladými lidmi v Katedrále nad Písmem svatým (lectio divina), v nichž přibližoval biblická témata konkrétním situacím naší doby (v rodině i ve společnosti). Dlouhý čas žil v Jeruzalémě, s úmyslem pracovat na sjednocování rozličných „abrahámovských“ vyznání. Do italského Gallarate se vrací v roce 2008 na odpočinek kde v roce 2012 umírá.
Životopis
Carlo Maria Martini se narodil 15. února 1927 v Turíně a do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil 25. září 1944, když mu bylo pouhých sedmnáct let. Po noviciátu v Cuneu studoval filozofii v Gallarate a teologii na teologické fakultě v Chieri, kde byl 13. července 1952 turínským arcibiskupem, kardinálem Mauriliem Fossatim, vysvěcen na kněze.
V roce 1958 absolvoval teologii na Papežské gregoriánské univerzitě s prací o historickém problému zmrtvýchvstání. Po vyučování na fakultě v Chieri se vrátil do Říma a v roce 1966 absolvoval Papežský biblický institut, obor Písmo svaté, kde se stal nejprve děkanem fakulty Písma svatého a poté v letech 1969-1978 rektorem. V témže roce byl jmenován rektorem Papežské gregoriánské univerzity.
Jeho vědecké publikace jsou četné, mimo jiné komentovaný italský překlad Skutků apoštolů (1970), studie shromážděné v knize Boží slovo u počátků církve (1980) a především kritické vydání rozsáhlého Řeckého Nového zákona (čtvrté přepracované vydání, 1993), které editoval spolu s dalšími odborníky z různých křesťanských denominací.
Jako kazatel duchovních cvičení a aktivní účastník ekumenického dialogu a dialogu s judaismem byl v roce 1978 povolán Pavlem VI. ke kázání postních duchovních cvičení ve Vatikánu. Dne 29. prosince 1979 ho Jan Pavel II. jmenoval milánským arcibiskupem a v roce 1980 mu Jan Pavel II. osobně udělil biskupské svěcení na slavnost Zjevení Páně.
Jeho první pastýřský list byl věnován Kontemplativnímu rozměru života a první iniciativou, které dal v listopadu 1980 život, byla Škola slova, která měla věřícím pomoci přistupovat k Písmu svatému podle metody lectio divina. Během konzistoře 2. února 1983 byl Janem Pavlem II. jmenován kardinálem.
V listopadu 1986 u příležitosti velkého diecézního sjezdu v Assagu s názvem Farsi prossimo zahájil iniciativu Školy formace pro sociální a politickou angažovanost, zatímco v říjnu následujícího roku zahájil sérii dvoudílných setkání na téma „otázky víry“, kterým dal název Cattedra dei non credenti a které měly velký ohlas i mimo hranice církve.
Dne 4. listopadu 1993 svolal 47. diecézní synodu v Miláně, která skončila 1. února 1995, a v roce 1997 předsedal oslavám 16. výročí úmrtí svatého Ambrože, patrona diecéze.
Angažovanost kardinála Martiniho, který se během třiadvaceti let svého biskupského působení stal jednou z nejznámějších a nejrespektovanějších osobností katolické církve, brzy překročila hranice diecéze i státu. Účastnil se mnoha shromáždění biskupské synody a v roce 1983 byl řečníkem na VI. generálním shromáždění na téma Smíření a pokání v poslání církve. V letech 1980-1990 a poté 1994-2001 byl členem Rady generálního sekretariátu biskupské synody a v letech 1986-1993 také předsedou Rady evropských biskupských konferencí.
Je nositelem mnoha akademických ocenění, v roce 2000 se stal čestným členem Papežské akademie věd.
V čele diecéze stál až do roku 2002. Více než dvacet let, během nichž město zažilo mimo jiné olověná léta terorismu a otřesy Mani Pulite. Celé město, věřící i nevěříci si ho zvyklo vždy uznávat jako první morální referenci.
Dne 10. září 2002 odjel do Jeruzaléma, kde se ubytoval v pokoji Biblického institutu nedaleko Jaffské brány. Slíbil, že bude pokračovat ve studiu Bible, ale především se bude v tomto zvláštním městě věnovat přímluvné modlitbě za mír a lidstvo. Několik let střídal tento pobyt s pobytem v Itálii, v jezuitském domě v Galloro poblíž Ariccia (Řím).
V následujícím roce vydal první plod své obnovené práce na biblickém textu: nové kritické vydání Bodmerova papyru VIII obsahujícího Petrovy listy. Poté se věnoval přípravě kritického úvodu k vatikánskému řeckému kodexu 1209, který obsahuje celou řeckou Bibli, kodex B. V březnu 2007 se konala velká pouť ambrosiánských věřících do Svaté země na oslavu jeho 80. narozenin.
V roce 2008, kolem Velikonoc, se jeho zdravotní stav zhoršil a rozhodl se vrátit do Itálie na léčení. Usadil se v Gallarate (Varese), ve staré budově Aloisianum, kterou jezuité zorganizovali jako domov pro starší a nemocné bratry.
V květnu 2008 vyšel nejprve v němčině a poté v mnoha jazycích svazek Jerusalemer Nachtgespräche (Noční rozhovory v Jeruzalémě), který shromažďuje kardinálovy rozhovory s rakouským jezuitou Georgem Sporschillem. Jedná se o všestrannou diskusi o vztahu církve a současného světa.
Mezitím zhoršující se Parkinsonova choroba postupně ohrožovala jeho zdraví. Zemřel v Gallarate 31. srpna 2012.
