Byl významným českým literátem, historikem, zeměpiscem a pedagogem. Je řazen k nejvýznamnějším osobnostem českého baroka. Psal výhradně latinsky. Snažil se pomoci svízelné situaci českého národa a literatury, která neustále čelila násilné germanizaci. Proto psal proti necitlivé rekatolizaci a germanizaci, za což byl pronásledován.
Bohuslav Ludvík Balbín se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové v nepříliš bohaté měšťanské rodině, ovšem jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné. Narodil se v tzv. Vodičkovském domě, který později patřil do komplexu jezuitských kolejí, dnes tvoří část Nového Adalbertina. Dům prodala jezuitům roku 1636 Bohuslavova matka Zuzana.
Po náhlé smrti otce byl vychováván rodinným přítelem Otou z Oppersdorfu na zámku Častolovice, kam se s matkou přestěhovali. Jako chlapec byl několikrát vážně nemocen. Bohuslav se uzdravil a nakonec přežil všech šest starších sourozenců. Již v dětství projevoval zájem o četbu a historii. Brzy se naučil číst, již v sedmi letech měl prý například třikrát přečtenou Hájkovu Kroniku českou. Vyrůstal v pobělohorském katolickém prostředí, od deseti let navštěvoval jezuitskou školu, a v patnácti letech do tohoto řádu sám vstoupil.
Postupně studoval v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku. V osmnácti letech zahájil studium filosofie v pražské jezuitské koleji Klementinum. Po dosažení bakalářského titulu učil na gymnáziu u sv. Klimenta. Roku 1639 zažil drancování Čech švédskou armádou. Když Švédové roku 1642 plenili Moravu, Balbín obhajoval doktorát. Později se zúčastnil obrany Prahy. Když hrozil útok švédských vojsk, přihlásil se Balbín ihned do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuity Jiřího Plachého. Ve studentském praporu tehdy bojoval i malíř Karel Škréta. Při obraně Staroměstské mostecké věže byl Bohuslav Balbín vážně zraněn.
Balbín sice nejprve psal jen latinské básně, ale postupně se začal věnovat především historii. V roce 1650 byl vysvěcen na kněze a získal titul mistra svobodných umění a na vlastní žádost se na několik příštích let stává lidovým misionářem. Působil v různých krajích české země, například Kunvaldsku, Rychnovsku nebo Žambersku. Sám o této době Balbín napsal, že se mu podařilo bez násilí získat pro katolickou víru stovky lidí. Po ukončení misionářské činnosti působil Balbín jako učitel na gymnáziu. Často měnil místo pobytu (Kladsko, Praha, Jindřichův Hradec, Brno, Český Krumlov, Jičín atd.). Své žáky podporoval ve studiu národních dějin. V době svého misionářského a učitelského působení sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti. Jako učitel byl Balbín oblíbený. Uznával také autory, kteří kvůli svému vyznání museli emigrovat. Kvůli svému vlastenectví se ale dostal do konfliktu s představenými, a tak musel roku 1661 učitelskou kariéru ukončit.
Po nedobrovolném skončení učitelské praxe byl Balbín pověřen vypracováním dějin jezuitského řádu v českých zemích. Napsal jen část historie jičínské jezuitské koleje, kde prorocky předpověděl jezuitům nepříznivou dobu, „kdy bude řád haněn a jeho zásluhy mu budou upírány.“ Roku 1680 se k historii jezuitů vrátil. Napsal tehdy spis o dějinách jezuitské pražské koleje v letech 1555?1610. O tomto díle se až do roku 1913 myslelo, že pochází z doby předbělohorské. Balbínovým cílem však bylo napsat rozsálé dílo o českých dějinách. Nejprve napsal latinský Výtah z českých dějin (Epitome historica rerum Bohemicarum) od počátků křesťanství v Čechách do roku 1526. Zde vyzdvihoval hlavně vládu císaře Karla IV., jehož dobu považoval za vrchol českých dějin.
Kvůli publikaci Výtahu dlouho bojoval s cenzurou (hlavně s nejvyšším purkrabím). Nakonec byl z tohoto důvodu přeložen do Klatov. Historicky je Výtah významný především proto, že je přehledem dějin českých zemí od časných křesťanských dob do doby Balbínovy, kde autor využil obrovské množství tehdy dostupných pramenů. V Klatovech v letech 1672-73 Balbín napsal Obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica). Toto anonymně vydané dílo je dnes Balbínův nejznámější spis. Hájí v něm právo národů na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. V roce 1676 se Balbín konečně vrací do Prahy. Výtah byl Římem shledán nezávadným a mohl se tedy vydat.
O tři roky později vydává Bohuslav Balbín první díl svého hlavního díla Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae), jehož součástí byla práce o českých kulturních dějinách Učené Čechy (Bohemia docta), kde autor zachytil celou literární historii a kulturní snahy v Čechách. Plánoval celkem 30 svazků svých Rozmanitostí, ale do své smrti tak rozsáhlé dílo nestačil dokončit.
Bohuslav Balbín je autorem řady dalších knih o církevních dějinách, o životě svatých. Proslavil se především jeho životopis Jana Nepomuckého. V případě posuzování životopisu Jana Nepomuckého z hlediska dějepisného je nutné si uvědomit, že Balbín sám se na své dílo díval jako na legendu. Méně často psal i poezii. Jeho plodné období zastavila nemoc a později slepota. V roce 1683 byl stižen mrtvicí, ochrnul a mohl psát pouze levou rukou. Nakonec mu zbyla jen možnost využívat služeb písaře. Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z největších osobností barokní doby a české historie vůbec, zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.
