Alberto Hurtado se narodil 22. ledna 1901 ve Viña del Mar v Chile. Jeho dětství a léta mládí jsou poznamenány chudobou. Když mu byly čtyři roky, zemřel mu otec. Matka, aby pokryla dluhy a rodinné výlohy, musela prodat skromný majetek a syna nechat u příbuzných. Matka mu byla oporou i příkladem. „Je dobré mít sepjaté ruce k modlitbě,“ pamatuje si její slova, „ale ještě lepší je otevřít je, aby dávaly.“ Právě tyto zážitky z mládí ho vedly k tomu, že se celý život věnoval chudým.
S pomocí dobrodinců vystudoval jezuitské gymnázium v Santiagu de Chile. Po jeho skončení chtěl hned vstoupit k jezuitům, ale vstup odložil, aby se postaral o matku a bratra. Pracoval manuálně a současně studoval na právnické fakultě. Po skončení studií v srpnu roku 1923 vstoupil do jezuitského noviciátu. Na studium filozofie a teologie byl poslán do Španělska. Studia dokončil v Belgii (ve Španělsku byli jezuité roku 1931 zakázáni) a tam byl také 24. srpna 1933 vysvěcen na kněze. Současně studoval pedagogiku a psychologii na státní univerzitě a studia zakončil dalším doktorátem. Pak se vrátil do vlasti a započal svoji neúnavnou apoštolskou činnost na poli spirituality a škol. Chudí u něho byli a už napořád měli být na prvním místě. Studenty zapojoval do katecheze chudých, laikům kladl na srdce žít svou víru uvědoměle a křesťanský úkol starat se o bližní brát vážně.
Ve styku s majetnými osobami, podnikateli a zaměstnavateli se snažil vychovávat odpovědné křesťany, aby se společnost řídila křesťanskými zásadami. Ve své péči o dělníky všemožně usiloval o to, aby se rozvíjelo a šířilo ryze křesťanské pojetí práce. „Dělník se musí posvěcovat ve své práci,“ říkal. Právě z této vize vyvěralo Hurtadovo úsilí, jež vedlo k založení křesťanských odborů inspirovaných sociální naukou církve.
V roce 1941 byl požádán, aby se stal asistentem Katolické akce, nejprve na úrovni arcidiecéze Santiago de Chile, pak i na celonárodní úrovni. Stále byl pozorný k osobám, jež nejvíce potřebovaly pomoci, k odsunutým na okraj společnosti a k těm, kdo žili osaměle, a vždycky vnímavý na Boží vnuknutí. Zde začíná ona iniciativa, kterou se P. Hurtado proslavil: způsob charitativní činnosti, která se lidem bez přístřeší postará nejen o místo, kde by mohli žít, nýbrž i o celé rodinné prostředí lidské lásky: El Hogar de Cristo – „Domov Kristův“.
Z příspěvků dobrodinců a za aktivní spolupráce angažovaných laiků otevřel první takový domov pro mladé, pak pro ženy a nato i pro děti: chudí konečně nacházeli domácí krb, totiž Kristův. Domy pojaté a řízené tímto způsobem se rychle množily a nabyly i nových rozměrů – v některých případech se z nich stala rehabilitační střediska, v jiných domy, kde se učilo řemeslům.
I když P. Hurtado rozvíjel tak intenzivní kněžský apoštolát, nadále se věnoval intelektuální a spisovatelské činnosti, jíž podporoval a šířil poznání křesťanské sociální nauky. Tak v letech 1947-1950 napsal tři důležité knihy o odborech, o sociálním humanizmu a o křesťanském sociálním řádu.
V roce 1951 začal vydávat časopis Mensaje (Zpráva), věnovaný právě výkladu církevního učení. Tímto časopisem se snažil dosáhnout toho, aby katolické periodikum vykonávalo vliv ve světě myšlení a sloužilo k orientaci v jednání současných katolíků v souladu – jak sám napsal – „s poselstvím, které Boží Syn přinesl z nebe na zem“.
Rakovina pankreasu ho během několika měsíců přivedla ke konci života. Uprostřed krutých bolestí jej často slyšeli opakovat: „Jsem spokojen, Pane, jsem spokojen.“ Po dovršení života, který byl projevem Kristovy lásky k chudým, ho k sobě Pán povolal 18. srpna 1952. Blahoslaveným byl prohlášen roku 1994. Kanonizován byl papežem Benediktem XVI. 23. října 2005.
