„Život P. Kajpra je veliká tragédie, je to dlouhý řetězec obětí a ran. Jeho vina byla v tom, že miloval horoucně Boha a člověka, stvořeného podle Jeho podobenství, že jako syn světla miloval světlo, svůj živel, totiž Boží pravdu. Tu hlásal, za tu bojoval slovem i perem, za ni trpěl až do posledního úderu srdce a dechu ve vězení. Utrápili ho a k jeho utracení napomáhali nepřátelé pravdy Boží, pravého světla života, tedy skuteční tmáři. Náš P. Kajpr zemřel za lásku ke svému národu, který chtěl povznášet duchovně, mravně i kulturně.“
Leopold Škarek
Adolf Kajpr se narodil v roce 1902 ve Hředli na Kladensku. Když se stal sirotkem, vychovávala ho jeho teta v Bratronicích. Žil v chudých podmínkách a učil se na ševce. Po absolvování vojenské služby pracoval ve mlýně. Ale švagr majitele tohoto mlýna byl bývalý profesor a ten si všiml nadání mladého Adolfa. Začal ho učit latinu, a tak se talentovaný mladík brzy dostal na arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči. Zanedlouho se Kajpr rozhodl vstoupit k jezuitům. Po dvou letech noviciátu přešel na studia filozofie v belgickém Engienu. Následovala teologie a třetí probace a hned poté začal působit v kostele sv. Ignáce v Praze. Zpovídal a věnoval se novinářské práci.
Zanedlouho po vypuknutí druhé světové války se dostal do sporu s německým nacionálním socialismem. Když nastala německá okupace, jeden z význačných katolických intelektuálů napsal, že Češi vždy žili s Němci a že se tedy musí přizpůsobit. Kajpr otevřeně odmítl tento argument v úvodníku Posla. Podotkl, že Češi sice už dříve žili s Němci, ale že doba byla jiná, protože se jednalo o spolek rovného s rovným. Šéf gestapa Oberhauser si dal Kajpra předvolat a žádal si vysvětlení. Kajpr přiznal, že zmíněný článek napsal, a zároveň neohroženě prohlásil, že si za ním stojí. To Oberhausera překvapilo, ale když viděl, že Kajpr trvá na svém, poslal jej do Mauthausenu. Nakonec se Kajpr dostal do koncentračního tábora v Dachau, kde zůstal až do konce války.
Když skončila válka, vrátil se Kajpr do Prahy. Již 8. září 1945 vychází první číslo Dorostu, týdeníku pro mládež. Ujímá se také časopis Katolík, který se stal jedním z nejlepších katolických periodik v tehdejším Československu. Oto Mádr o něm později prohlásil, že „otvíral okna do světa a duše myšlenkám budoucího koncilu“.
Kajpr se nebál kritizovat komunistický režim, a tak následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Časopis Katolík byl zrušen a mladý jezuita byl v roce 1950 zatčen a v monstrprocesu odsouzen na dvanáct let spolu se skupinou nejznámějších řeholníků. Ve vězení si získal sympatie druhých svou neúnavnou službou a duchovním vedením. Připravoval pro body k rozjímání a přednášel o teologických a filozofických otázkách. Zemřel na následky srdečního záchvatu v září 1959. V roce 1968 byly jeho ostatky převezeny z vězeňského hřbitova na Vyšehrad.
Historik Jaroslav Cuhra o tomto pracovitém jezuitském intelektuálu napsal: „Přes své rozsáhlé vzdělání se Kajpr nestal vědeckým teologem, odtaženým od každodenních a aktuálních problémů. Nepřízeň doby jej přinutila reagovat v břitkých polemikách, nejčastěji na stránkách Katolíka, zabývat se tím, co bylo nejžhavější. Právě tento postoj byl však Kajprovi vlastní.“ Podle českého historika pro něho Kristus nežil mimo konkrétní svět. „Jeho teologie byla již před koncilem teologií aggiornamenta, poslouchat to dobré v druhém, špatné odmítnout, ale vyhnout se pohrdání a nenávisti a nikdy nezapomínat, že církev ze všech jako první potřebuje stálé vědomí nebezpečí selhání. Jeho základním životním postojem byla radost, neboť ze strachu se mnoho nerodí, a otevřenost k celému světu, neboť jen při vyrovnání se s celou skutečností může člověk duševně růst. Tak přetvářel i vykládal těžké zkoušky, které jeho život provázely.“
