Třetím rokem studuji teologii v Římě. Po své první konverzi jsem se začal ptát, co se to vlastně stalo a zda mohu svoji zkušenost sladit s rozumem, který se vzpíral přijmout ji. To mne vedlo k četbě, rozhovorům, studiu, sebepoznávání a dlouhému pochybování, které šlo ruku v ruce s tímto procesem. Byla to léta hledání, vnitřních bojů, dlouhých období neklidu, které mne vedly dále a dále v mém tázání. Díky tomuto procesu jsem narážel na knihy, lidi, spiritualitu, která začala mít více konkrétní podobu. Později se ukázalo, že jméno pro tuto podobu je jezuitský řád. Zjistil jsem, že to, co se skrývá pod tímto pojmem, bylo již nějak ve mně zakořeněno. Svým hledáním, tázáním a vnitřními boji jsem krok po kroku tuto „danost“ v sobě odkrýval. Zjistil jsem, kde je můj duchovní domov. Tímto to však nekončí, zde to teprve vše začíná.

Předně bych chtěl vyzdvihnout snahu o celistvost programu teologie na tomto prvním cyklu studií v Římě. Obecně můžu říci, že se na Gregoriánské univerzitě setkává ohromná křesťanská tradice s novým způsobem promýšlení výzev tohoto času, která je obohacena přítomností profesorů a studentů z více než sto třiceti zemí světa. Studijní program teologie nabízí orientační rámec, řekl bych, nosný otevřený systém, který se snaží „pokrýt“ celý lidský život, a to od početí až do posledního výdechu. Snažit se vidět vše v celistvosti a harmonii s přesahem do všech oblastí lidské činnosti, i té, kde by to člověk nečekal (od nakupování rohlíků v obchodě až po vědecké výzvy dnešní doby).

Dovolil bych si zde malou úvahu, která mě napadá jako vedlejší produkt studia teologie. Dnes je, nejenom ve fyzice, velkým tématem najít „teorii všeho“ (Theory of Everything), která by měla být pokud možno elegantní, jednoduchá, srozumitelná, univerzální. K této „Theory of Everything“ bych si dovolil přidat ještě jeden rozměr. Rozměr, který oživuje, personifikuje pouhou „teorii“, a to rozměr niterný, který člověku umožňuje oslovovat Ty a navázat tak komunikaci, tak jako přítel s přítelem. Pro mě osobně je to osoba Ježíše Krista, která „objímá“ všechny roviny naší existence (materiální a nemateriální), přesahuje ji a tím každému člověku dává možnost znovu a hlouběji objevovat to, kým je, jak je jedinečný, neopakovatelný, jakou má nedozírnou hodnotu. Osobní rozměr, kterému rozumí všichni bez rozdílu věku, vzdělání, inteligence, kulturní či náboženské deklarace. Co dává člověku skutečně identitu, nežli vztahovost s druhým (jiným), skrze níž se následně dovídá, kým vlastně je? Při duchovních debatách se svými tzv. nevěřícími přáteli (kterých mám asi více než těch „věřících“) se dostávám do situace, kdy se nebojím vyslovit apel: Existuje-li něco více nežli zvěst evangelia, následování živého Boha, tak klidně všeho zanechám a půjdu za tím… Ale doposud se mi nedostalo dostatečné odpovědi. A tak toužím po Pravdě, Autentičnosti, jinak bez toho asi nemá nic v životě smysl. Bylo by to jen více či méně komfortní čekání na smrt. A poslední element, který bych chtěl zde zmínit ve vztahu k mé stávající formaci, je, že při studiu teologie se vytrácí, promiňte mi ten výraz, „pánbíčkaření“ a vstupuje se stále více do rozměru existenciální zkušenosti.

A blížící se svěcení? Pro mě, popravdě, svěcení není cílem. Osobně to nevnímám jako něco přelomového, spíše to vnímám jako logický důsledek snahy o autentické následování Mistra z Nazaretu…

Podívej se na profily dalších jezuitů!