Hlavním pramenem spirituality jezuitského řádu je útlá kniha nazvaná Duchovní cvičení. Ignác z Loyoly ji nenapsal jen na základě své reflexe v rámci teologických studií, je především plodem jeho mystické zkušenosti, kterou zatoužil sdílet s druhými. Tato kniha překvapivě není koncipována jako teoretické pojednání o duchovním životě, není nějakou tradiční asketickou příručkou, ale spíše praktickým návodem, jak dělat měsíční duchovní cvičení nebo aspoň jejich část. Je tedy jakousi kuchařkou, kterou nejvíce ocení ti, kteří mají za úkol podle ní druhým navařit vybraná jídla. Kromě toho kniha nabízí inspirativní podněty k procesu rozhodování a uspořádání vlastního života. Velmi důležitou částí jsou pravidla pro duchovní rozlišování, v kterých Ignác odkrývá svou znalost lidského nitra a dynamiky duchovního života.

Benedikt XVI. o této knížce napsal: „Duchovní cvičení nejsou jen pramenem vaší spirituality a jakousi matricí vašich Konstitucí, ale také darem, který Duch Páně připravil pro celou Církev. Je vaším úkolem pokračovat v tom, aby byla cenným a efektivním nástrojem pro duchovní růst lidských duší, pro jejich uvedení do modlitby a do meditace v tomto sekularizovaném světě, kde jakoby Bůh nebyl. V naší době, kdy kvůli zmatku a množství zpráv či rychlým změnám je pro naše současníky zvlášť obtížné uspořádat svůj život a odpovědět s nasazením a radostí na volání, které Bůh nám všem adresuje, jsou Duchovní cvičení zvláště cenným nástrojem a metodou k hledání Boha v nás, okolo nás a ve všech věcech, k poznání jeho vůle a jejímu uskutečnění.“

Připomíná tu jeden z nejdůležitějších rysů ignaciánské spiritulity, totiž schopnost hledat Boha ve všem, dokonce i ve všech běžných činnostech. „Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami,“ prohlásil kdysi Ignác z Loyoly. Tato „mystika všednosti“ je přítomná ve slovním spojení Ignácova spolupracovníka Jeronýma Nadala „in actione contemplativus“ - tedy být „kontemplativní v činnosti“. Apoštolát nesmí být pro jezuity nikdy překážkou ve spojení s Bohem, které všemu dává smysl a naplnění. Tuto pravdu svým způsobem vyjadřuje i heslo jezuitského řádu „ad maiorem Dei gloriam“ - „k větší Boží slávě“.